Mám odpolední směnu od tří do jedenácti. Zaučuje mě Ind Sahil. Už je tu tři roky a překvapivě má přítelkyni z Brna. Akorát ona tu v Kanadě nemůže být napořád, podobně jako já mám víza jen na rok, ani ona to tehdy, když se poznali, neměla o moc lepší. Jeho zase jako Inda dlouhodobě nepustí do Evropy, takže se vidí jednou do roka asi na měsíc. Tomu říkám trpělivost.
Koncem prvního týdne dostávám palec nahoru. Údajně nedělám ostudu a rychle se učím, normálně to prý lidem trvá měsíc, než pochytí základy. Buď je tu tedy nízký standard, nebo takový ten severoamerický styl, že každý je výjimečný a vítěz, i když je reálně retardovanej, už pronikl ze vzdělávacího systému i do pracovního prostředí. Každopádně si dám už jen jeden týden denních směn, kdy jsem pod dozorem, pak přejdu naostro na noční audit.
Třetina mé činnosti je administrativa, vyplňování formulářů a příprava reportů, jejichž praktické využití mi trochu uniká, ale jedu podle pravidla, že potřeba chápat zdržuje od práce. Další třetina je běžná komunikace s hosty, dávám jim klíče od pokojů, provádím platby a naviguju. Poslední třetina je neběžná komunikace s hosty, kam řadím například situace, kdy je starší pán moc zhulenej na to, aby chápal, co mu na recepci říkám. Dále banda devíti úplně nesvéprávných chlapů na rozlučce se svobodou. Začátek naplánovali dobře, svědek zůstal střízlivý, aby aspoň zvládli dorazit na hotel. Pak měl asi pocit, že teď už se nemůže nic stát, protože podle ostatních prý po převzetí klíčů exknul flašku vodky a teď ho nemůžou najít. No a co já s tím.
Do téhle sekce patří i omlouvání se za chyby ostatních, protože hostovi samozřejmě nezáleží na tom, kdo může za to, že dostal pokoj, na kterej se úklid vybodnul a je tam bordel. Děje se to několikrát za den. Něčeho bych si asi jako úklízeč ani sám nevšimnul, místy je to horší. Třeba nechápu, že si v koupelně, kde dominuje bílá barva, nevšimli, že je záchod zvenku omatlanej od sraček. Ještě méně chápu, jak se to tam vůbec může dostat, ale lidi jsou asi různí, a zpětně jsem rád, že jsem si vybral práci, kde se za to jen omluvím, ale sám to nemusím uklízet. Pak tu jsou chroničtí stěžovatelé, kde i když je všechno v pořádku, snaží se najít chyby tam, kde žádné nejsou, a dělat z toho hroznej problém, aby vydyndali slevu.
Se Sahilem jsem byl dvakrát na pivu. Teda já jsem si dal pivo, on do sebe vždycky tlačil hovězí steaky. Rodiče jsou hinduisti, takže kdyby to věděli, asi by byl mrtvej, ale možná právě proto si nemůže pomoct. Vypráví mi, jak to měl v práci v indii, kde dělali 16 hodin denně, a když mu nějaká zákaznice v restauraci vrazila do stehna vidličku, málem ho za stěžování si pak ještě vyhodili, protože na jeho místo venku čeká deset dalších. Strašně se mu tady proto líbí, chce tu samozřejmě zůstat natrvalo a říká mi jak, já bych měl taky, že se tu dobře uchytím. Podobnou přednášku jsem dostal i od Gábora, jak je audit hrozně ceněná pozice a že s ní nebudu mít nejmenší problém získat trvalý pobyt a občanství. U Inda to chápu, možná i u toho Maďara, ale proč podobný názory slyším i od Australanů, Němců a dalších lidí ze zemí prvního světa, mi trochu uniká. Vždyť jsem se měl v Čechách dobře, i líp jak tady. Na můj pohled a plán se mě ale už nikdo neptal, což je vlastně dobře, aspoň nemusím lhát.
Po měsíci
V práci už jsem naplno přešel na noční audit. Při osmihodinové směně je množství práce asi na hodiny čtyři, takže si s sebou budu brát počítač a chystat si svoje věci na léto. Občas klid noci naruší někdo, kdo se v baru ve městě moc vypláchnul, ale pokud toho nebude moc, dokážu se tím i bavit. Včera jsem tam takhle měl chlapa, který si na mojí jmenovce bohužel přečetl, že jsem z Čech a vzpomněl si, že jeho rodiče taky byli Češi, a že s nebožtkou mámou naposled před patnácti lety mluvil česky, takže se kymácel u recepčního pultu a deset minut zkoušel vyslovit “španělský ptáček”, “ř” a “Karlovy Vary”. Pak jsem radši utekl zadem na noční obhlídku, ale bohužel jsem ho zase potkal, tentokrát úplně ztraceného v prádelně. Musel jsem ho dovést do pokoje a na rozloučenou ho naučit “dobrou noc”. Pár dní před tím se na chodbách zase třískal chlap s ženskou, protože ve svém stavu nebyli opět schopní najít pokoj, “trochu” se u toho rozkmotřili a prali se na různých místech napříč celým hotelem, což ochotně hlásili hosté z různých pokojů po telefonu. Tohle už bylo samozřejmě na policajty, ale vzhledem k tomu, že se to nedělo mě, pořád jsem se nočním honem bavil. Rozkopali nějaké zdi ze sádrokartonu, dveře na chodbě, ale jinak se vlastně nic moc nestalo.
Také jsem jednoho dne dostal nabídku údajně kvalitního orálního sexu (bohužel od chlapů, tak jsem jim dal klíče od pokoje, ať si tam dělají, co chtějí, ale beze mě). Z těch střízlivých hostů byl zajímavý ukrajinský kněz, co sem přijel hostovat na mši. Dost ho překvapila moje infidelita, ale svedl jsem to na komunisty, takže mě v závěru politoval a požehnal mi.
Nejnovějším zajímavým úlovkem byl asi čtyřicetiletý opilec, co si nemohl vzpomenout na číslo svého pokoje a chtěl, abych mu ho řekl. Tato amnézie zahrnovala i jeho vlastní jméno, včetně jmen jeho kamarádů, kteří s ním pokoj měli sdílet. Řekl jsem mu, že mu takhle fakt nepomůžu, takže se smutně odkymácel, že si zkusí vzpomenout. Za deset minut za mnou přišli jiní hosté, prý mi někdo spí na schodech do druhého patra. Se sekuriťákem jsme ho zkoušeli vzkřísit, jako bonus si pochcal kalhoty a zeblil mikinu. Vlastní jméno mu pořád moc nešlo, ale omylem z něj vypadl název úplně jiného hotelu, než je ten můj.
Mám trochu morální problém ho tam jen tak někomu poslat taxíkem, aby tam tohle hovado měl po zbytek noci na krku. Zkouším tam tedy volat a kolegovi nočnímu auditorovi popsat, jak chlap vypadá, jestli náhodou nemá podobného hosta. Poslal mě s tím po telefonu do prdele, že prý nemá na tohle čas, a zavěsil. V ten moment už jsem morální problém neměl, chlapa jsme narvali hned do druhého taxíku, který přijel (první taxikář za kvílejících pneumatik ujel, když viděl, v jakém stavu se jeho budoucí pasažér nachází), a zamávali mu na rozloučenou.
Tu samou noc taky někoho napadlo, že bude hrozná prča, když hasičákem vykropí celou chodbu, což spustilo požární poplach, takže jsem si dal i svou první evakuaci hotelu. What a time to be alive.
V půlce dubna sem do kanceláře nastupují dvě holky, z toho jedna je Češka, a do úklidu dva nosiči kufrů taky z Čech, takže tu budeme mít oficiálně národnostní převahu. Už bylo na čase, abychom podnikli invazi do první cizí země.
