S Martinem jsme chtěli vyrazit do Johnston Canyon na trek podél řeky s vodopády, na jehož konci jsou tmavě modrá sirná jezírka, říkají jim inkoustová. Auto nemáme, autobus tam nejezdí, organizovaný výlet z finančních důvodů a ani z principu nepřipadá v úvahu. Martin má ale zkušenosti se stopováním, v práci jsem tedy stvořil ceduli. Je na ní napsáno Johnston Canyon, a jelikož se jedná o zpáteční jízdenku, na druhé straně stojí Banff.
Na to, že jsme byli dva chlapi, moc času jsme u cesty stát nemuseli, asi po deseti minutách nám zastavil nějaký Australan. Sice nejel přímo tam, ale nabídl se, že nás hodí alespoň na sjezd z dálnice. Tam už by to měla být hračka, protože každé auto, které v tomhle místě sjede, musí nutně jet přes náš cíl. Patnáct minut neprojelo vůbec nic, pak zastavilo hned první auto. Rodina Číňanů z Vancouveru, kteří v autě vážně moc místa neměli. Moc se nám kvůli tomu nechtělo, jejich děti jsme vzadu naskládali na jednu hromadu, a i tak jsem musel Martinovi na klín. Ale kdoví, kdy by jelo další auto.
Výlet byl i v zimě pěkný, z vodopádů jsou teď úžasné ledopády, po kterých pár odvážlivců lezlo s cepíny. Nahoře u sirných jezírek jsme si pogratulovali, jak jsme to krásně vymysleli, doprava zadarmo a k svačině máme bagely z fronty pro bezdomovce. Zpátky jsme drze začali stopovat přímo na výjezdu z parkoviště. Ne každému se chtělo nás vzít, jedna rodinka se dokonce za svou neochotu tak styděla, že vzali kruháč v protisměru, aby se nám jakože vyhnuli. Vzalo nás asi páté auto s dvěmi Newyorčankami.
