Provedl jsem urychlenou evakuaci z hostelu z první noci, zabydlel se v o mnoho lepším hotelu, který jsem na pár dní nafasoval jako firemní benefit, a nemám moc co dělat, takže s radostí píšu nějaké jiné Janě z Česka, která je taky v Banffu a nemá s kým jít dneska na pivo. Vyrážím s ní. Je tu už od loňského června, vystřídala dvě práce, předtím byla rok na Zélandu, a ještě předtím dva a půl roku na Maltě. A taky by chtěla v létě podniknout něco na kole, což se mi hrozně líbilo, už má i konkrétní směr, začne tady, pojede pohořím na jih až na hranice, a pak skrz USA, možná až k Mexiku.
Svítí slunce a je nádherně, to by se snad mělo až zakázat. Chci si projít město, a jelikož práci už jsem pořešil, dneska tam nemusím splašeně pobíhat a hledat oblečení na pohovor. Zatoulám se ještě mnohem dál, jdu podél řeky a sleduju běžkařské stezky. Je to zase jako tehdy na Salt Spring Islandu, kdy nevím, co dřív fotit a čím se dřív kochat, protože to, co vidím, je vždycky hezčí, než to bylo před předchozí zatáčkou. Asi by to i chtělo pořídit běžky, ať je větší sranda, nebo mačky, abych mohl i na kopce. Courám se pěkných patnáct kilometrů. Celé městečko je jedno velké turistické mraveniště, víkendy se nijak neliší od všedních dnů.
Po tomhle všem jdu na výlet na Tunnel Mountain nad městem. Tohle údolí je super, z centra města to na kopec chůzí trvá asi hodinu, během jsem tam ještě rychleji. Výhled stojí za to a nejlepší je, že takovýchto tras tu v okolí vede spousty, na pár měsíců mě to zabaví.
Při pohovoru na ubytování tuším, že už jsem na tyhle sračky moc starej. Na pohovoru jsou se mnou ještě dvě Číňanky, přičemž obě fasují postel na palandě v pokoji pro čtyři. Já jsem na tom lépe, pokoj pro dva, a dostávám příslib, že do měsíce bych se měl stěhovat do úplně soukromého bydlení. Moc jim to nežeru, podle mě se jen drží pravidla „slibem neurazíš.“ Asi tu funguje nějaká nepsaná hierarchie zaměstnanců, ony obě uklízí a já jsem s bryndákem na krku v kanclu. Útěchou je i to, že je to zrovna čerstvě postavený barák, kam se lidi začínají stěhovat až teď od pondělí, takže všechno je nové. Tak nové, že tu ještě není ani internet, prý až od pondělí, budu tedy muset chodit do práce na wifi.
Takže apartmán má 3 patra, 4 ložnice s vlastní koupelnou a obývák s kuchyní. V kuchyni má každý vlastní skříňku a vlastní ledničku. Něco mezi lepší školkou a kriminálem v Norsku. Spolubydlícího v pokoji zatím nemám, budou nejdřív muset někoho najít. Ta část, na kterou jsem už moc starej, jsou pravidla související s ubytováním. Jednostranně výhodná nájemní smlouva, kdy já musím a oni můžou. Noční klid, žádný návštěvy po desátý večer, žádný drogy. Jednou týdně prohlídka bytu, jestli je všechno uklizeno, jestli se nic neztratilo, i jestli mám ustlanou postel. Rozpis služeb na úklid a pravidlo na každou kravinu pod pohrůžkou vytýkacího dopisu nebo pokuty. Reálně bych sice i bez pravidel bordel nedělal, protože mám celkem rád pořádek, a drogy bych taky nebral, protože tolik tu zase nevydělávám, ale doprčic kolik mi je, aby mě někdo kontroloval jak malý dítě? Jde jenom o ten pocit v hlavě, že mě někdo hlídá, na to jsem asi moc velkej anarchista. Socialismus jsem už nezažil, ale možná takhle nějak to bylo. Mnoha lidem se po revoluci život vlastně moc nezměnil, dělali pořád to samý, co předtím, ale zmizela ta nesvoboda, že nic jiného dělat nemůžou.
Každý čtvrtek je inspekce zaměstnaneckých bytů, kdy se tu ty krůty procházejí „jako by jim to patřilo“ a kontrolují, jestli je uklizeno. Ty vole, ta ženská normálně počítá kávový lžičky, jestli nějaká nechybí. Na tuhle práci to asi chce speciální druh svině. Na protest nic nedělám, včera jsem se nastěhoval… Bydlí tu se mnou Australanka Stacey, která se mnou i pracuje. Pak ještě tři docela fajn holky, a v jednom pokoji dva kluci, taky Kanaďani, ale z kmene původních obyvatel. S těma dvěma si nějak nemám co říct, jsou to ještě takový děcka, a jednomu z nich ani moc nerozumím, hlasitost jeho projevu bych přirovnal asi tak k poslednímu výdechu umírajícího, a nebaví mě se ho třikrát ptát, co že to z tý huby teďka vypustil.
V průběhu druhého týdne mého pobytu v Banffu jdeme s českým kolegou Martinem na nějakou městem pořádanou přednášku pro nově příchozí obyvatele. Je to součástí programu Banff Ambassador, půlka je přednáška, druhá půlka je výlet autobusem po okolí. Po absolvování obojího bychom měli dostat kartičku s gratis vstupy na různé atrakce v hodnotě asi 500 dolarů. Smyslem toho je, aby nováčci dostali informace o tom, co je tu kde k dispozici, jak se v národním parku chovat, a i jak se chovat k turistům, když jsou tady hlavním zdrojem obživy. Informace by se vešly na jednu stránku menším písmem, celé se to spíše nese na pozitivní motivační vlně, asi aby se nám tu líbilo. Pro mě, jako diletanta, to asi není úplně nutné, ale líbí se mi celý koncept toho přivítání, to jsem zatím v žádné zemi ani městě neviděl.
Odpoledne s Martinem vyrážíme na Sulphur Mountain za město. Většina Kanaďanů se tam sveze za 70 dolarů lanovkou, pro nás to samozřejmě nepřipadá v úvahu, za to mám jídlo na týden (no, jestli jen lanovka je za 70, tak to toho v té průkazce za 500 asi moc nebude). Takže jdeme pěšky, je to přes deset kilometrů a z města asi tisíc metrů převýšení. Nahoře už se na lístek nikdo neptá, takže se nenápadně vezeme lanovkou dolů.
Martin ví o hospodě, kde mají pivo jen za 4 dolary, večer tedy jdeme lejt. Na druhý den v 8 ráno si rezervujeme místo na ten autobusový výlet, abychom měli splněnou druhou část programu. Pamatuju si, jak okolo třetí ráno dopíjíme pátý dvoulitrový džbán piva, pak už vůbec nic.
Budík mi zvoní v 7:50. Mno, to si moje včerejší já na přípravu před výletem moc času nedalo. Mám ještě tak dvě promile, takže kocovina je v nedohlednu a vstává se mi dobře. Jen vlastně natáhnu kalhoty a jdu. Autobus tak tak stíhám. I Martin zvládnul dorazit, i když je na tom o dost hůř než já. To zas bude ostuda, myslím, že s tímhle dechem bysme mohli pískovat fasády. Řidičkou a průvodkyní v jednom je Denise, od pohledu taková lesbická jeřábnice. V létě se chystá do Prahy za kultůrou.
Jak jsem po ránu ještě hloupej, tak mě i tahle autobusová tour po vyhlídkách a zvířatech baví. Martina evidentně méně, ten umírá. Jsem zvědavej, jestli uvidíme dříve jeleny nebo bílý myši.
Po exkurzi si hned vyzvedávám průkazku ambasadora, ale ještě moc nevím, co vlastně obsahuje. Jdu se dospat. Bohudík mi po týdnu ještě nenašli spolubydlícího do pokoje, takže zatím mám vlastně relativně soukromé bydlení, i když bych ho mít neměl.
Martin mi večer píše, že byl ráno tak na šlupky, že si ten výlet vůbec nepamatuje. Řádně se mu vysměju, ještě jsem nezažil, aby měl někdo okno až druhý den po akci. Náležitě mě ale usadí, nějaká slečna z firmy chodí s jeho spolubydlícím, a dneska se tam u nich při návštěvě zmínila, že její nový spolubydlící Ladyslav k nim nad ránem přišel do pokoje, jen v trenkách, dost zmatenej a úplně ožralej. A sakra, snad jsem se jim tam nevychcal.
…
Skoro po třech týdnech jsem dostal spolubydlícího. Nejdřív mě to dost vyděsilo, bál jsem se o svůj spánek, když pracuju v noci a potřebuju spát ve dne. Naštěstí dělá úplně tu samou práci a sem ho přidělili, protože bydlel s nějakým magorem, který pro jeho přehozený denní režim neměl pochopení. Je z Nového Zélandu a má nějakou vadu řeči, kdy špatně vyslovuje, takže jsem musel dávat hodně pozor, abych mu rozuměl. Moc mu to nevadilo a jel si svoje. V jednom z momentů, kdy jsem zrovna poslouchal, mi řekl o jeho neopětované lásce k holčině, co dělá u mě v hotelu číšnici. Když jsem dneska ráno přišel z práce, byl pryč i s kufrem. Na stole mi nechal nedopitou flašku rumu a vzkaz. Jeho láska měla evidentně divokou noc, protože v půl druhé ráno přišla s nějakým frajerem zrovna do hotelu, kde pracuje, a poručili si u něj pokoj, aby si mohli vyřídit své potřeby. Kluka to dost vzalo, v půlce směny se sebral, naházel věci do kufru a vyrazil prý do Calgary. To tu moc nepobyl. S touhle informací jsem naložil tak, jako se to dělá v každém vězení – přivlastnil jsem si jeho deku a košili.
