Už je skutečně na čase najít si práci v Rockies. Píšu precizní a univerzální motivační dopis a životopis, a připojuju k tomu reference z PSN a od Wilsonů z farmy. Pracovat bych chtěl buď v Banffu nebo v Jasperu, obojí je uprostřed Rockies. Tak dneska obešlu Banff, Canmore a Jasper.
Beru inzeráty z internetu, ale abych si nemusel ještě vedle toho shánět byt, hledám nikoli podle pozic, ale výhradně podle klíčových slov „poskytujeme ubytování“. Používám metodu ŽÁVES, kdy tam jako odpovědi na inzeráty třískám jenom ten balíček připravených dokumentů a jediné co tam měním, je název pozice v motivačním dopise. Všechna práce je v resortech, obvyklé pozice jsou pokojské, uklízeči společných prostor, mezi ty atraktivnější patří opravář a na samém vrcholu toho, kde by mě jako Východoevropana ještě teoreticky zaměstnali, je lehčí kancelařina v podobě recepce, hotelové administrativy a nočního auditora. Pak jsou tu nějaké podivnosti jako specialista na rodinné aktivity, což ani nevím co je, ale testnu to. Záměrně vynechávám cokoli spojeného s restaurací. Nechci lítat kolem blbců, kdy jeden nežere tohle, druhej je údajně alergickej na tohle, třetí si chce zase poskládat svůj vlastní blaf, nebo stát celý den v kuchyni a prohánět ty blafy friťákem.
Hnedka druhý den ráno mám první odpovědi na životopis, zrovna ty pěkný kousky na front desk administrativu v Jasperu a audit v Banffu. Ohledně front desku si domlouvám Skype pohovor na zítra, u auditu chlápek k mojí smůle trvá na osobním pohovoru, což teď z Yukonu bohužel nejsem schopný vyřešit. Říká, ať se pak prostě zastavím, až budu v Banffu, ale to bude za týden a kdoví, jestli ještě bude pozice volná. To mě dost mrzí, zrovna tuhle práci bych chtěl úplně nejvíc, hnedka na kraji města, ale zároveň uprostřed hor, všude kousek, půlku času bych se bavil s lidmi a druhou půlku se krásně hrabal v tabulkách v Excelu. A navíc je to v noci, takže bych neměl čas nic prochlastat a každý den by byl volný na trek. No nic.
Taky mi píše dost lidí, že by mě chtěli na různé variace na téma úklid. Ještě včera bych to s radostí bral, dneska jsem se bohužel výše zmíněnými pozicemi rozmazlil a teď se mi najednou nechce dělat rukama, takže neodpovídám.
Druhý den v 9 mám pohovor. Normálně jsem před tím trochu nervózní kvůli angličtině. Sice se v pohodě domluvím, ale samozřejmě mám trochu přízvuk a občas nějaké slovo vypadne, takže se obávám, aby mě to nevyloučilo. Na vítání hotelových hostů bych si v Čechách přece taky nenajal Ukrajince.
…
To byl teda pohovor… Měl jsem obavu, abych já nebyl ten slabší článek, ale to jsem se seknul. Paní Fernandez měla angličtinu asi o dva levely horší než já, takže jsem musel zpomalovat, aby mě stihla chápat. Byla totálně nepřipravená, vůbec nevěděla, co mám v životopise, chtěla po mě reference, i když dopisy jsem jí už poslal. V půlce jsem zjistil, že pohovor jede podle nějakého manuálu a dělá do něj poznámky, i když prý moc neumí psát anglicky. Sice se prezentovala jako manažerka (moje chyba, že jsem to neprohlédl, tady je každý manažer něčeho, aby se necítil blbě), ale výsledkem toho je akorát to, že ten paskvil, který sepsala, poslala mému hypotetickému nadřízenému do hotelu, a ten se má ozvat do pátku se závaznou nabídkou pozice.
Uhání mě další „managerka“ ohledně toho specialisty na rodinné aktivity. Pořád mám v hlavě tu pozici auditora, tak spíše přemýšlím, jak docílit tohoto, a říkám jí, že asi ani nemám zájem. Nicméně o pohovor skoro prosí, tak si zase voláme přes webkameru, rozcvičený už jsem a horší, než ta předtím, to být nemůže.
Evidentně může. Tahle skoro nedá dohromady ani větu. Italka paní Bonetti. Na první pohled šílená. Obvykle se za touhle pozicí prý skrývá takový ten běžný hotelový animátor, v tomto případě ale po mě chce, jestli bych byl schopný hlídat děti. Říkám jí, že nevím, že nemám zkušenosti, a navíc jako nerodilý mluvčí šišlajícím dětem moc nerozumím, protože blbě vyslovují. To prý vůbec nevadí, protože těmhle dětem bude asi jeden rok, a ještě tedy nemluví. Takže já mám jako dělat pečovatelku v hotelových jeslích? Jsem si na 100% jistej, že tohle není ani legální, aby někdo bez patřičnýho vzdělání a certifikátů něco takovýho provozoval, ona v tom nicméně problém nevidí. No blázen. Tohle ukončuju, nemá to cenu.
Píšou mi další lidi, jestli bych mohl nastoupit jako uklízeč a tak podobně. No práci jsem sice dneska nezískal, ale jestli ten den k něčemu byl, tak k tomu, aby mi patřičně zvednul sebevědomí, když takovýhle lidi můžou pracovat v angličtině v kanceláři, tak proč ne já. Kupuju si letenku na pátek odsud do Calgary s tím, že ještě ten samý večer pojedu autobusem do Banffu a přespím tam. Do té doby bude jasno, jak to dopadlo s první prací (jestli je teda vůbec naděje na základě té dnešní hrůzy), nicméně tam tak jako tak osobně zkusím zajít za tím chlapem co mi nabízel auditora, třeba ještě nebude obsazeno. A když nevyjde ani to, tak prostě naběhnu do hotelů, vocotadyde, a budu, jak Večerníček, rozdávat životopisy s tím, že už bych teda vzal i to uklízení. Stejně se tam chci zdržet jen tři měsíce, pak bude léto a přijde čas na kolo.
Vzbudil jsem se do prvního březnového dne. Uhání mě manažerka uklízečů z jiného hotelu v Canmore, prý by mě hrozně chtěli zaměstnat. Sice se pokouším o o něco prestižnější práci, ale reálně vlastně stále nemám oficiální dopis od žádného zaměstnavatele, tak by pohovor nemusel být na škodu. Tohle je teda úplně jiná zkušenost než ty dvě krůty v pondělí. Charmaine je Kanaďanka, její dlouholetá asistentka je Češka, moc hezké popovídání. Akorát chtějí kontakty na bývalé zaměstnavatele, aby si o mě něco zjistili. Jelikož můj bývalý šéf má teď na dovolené ve Venezuele asi na starosti mnohem lepší požitky, než se bavit s kanadským hotelem, a navíc mě asi nikdy neviděl mejt hajzl, aby jim mohl dát reference na míru, řeším to korespondenčně psanými referencemi z loňska. Během hodiny mám v mailu oficiální závaznou nabídku práce, takže teď už tam teoreticky stačí přijet a zaklepat na dveře.
Docela se bavím svou vlastní nepřipraveností, neznalostí, a i tím, jaké mám doposud v Kanadě štěstí. Ještě před pár týdny, než na farmu přijela Jana, která v Canmore pracovala, jsem ani nevěděl, že to místo existuje. Kdyby mi o tom nevyprávěla, jak je to úžasně posazený v horách a že se jí tam líbilo, ani by mě nenapadlo se tam dívat po práci. A teď tam můžu jít dělat já. Je krásné mít na všechno najednou dost času a nechat se vést náhodou.
Druhého března ráno už sbalený s mou yukonskou hostitelkou odjíždím do města. Místní příroda mi na rozloučenou nadělila -32, moc se tedy venku zdržovat nechci. Jdu do obchodu s použitými knihami, který jsem objevil před čtrnácti dny při hledání pohledů. Je povinnost se tam stavit, jednak potřebuju něco na čtení do letadla, a hlavně tam pracuje asi nejkrásnější a nejmilejší Kanaďanka, jakou jsem v téhle zemi zatím viděl. Povídám si s ní aspoň hodinu, a dokonce v tom bordelu našla i to, co jsem chtěl.
Mezitím jsem do emailu skutečně dostal druhou oficiální nabídku práce – od těch moulů z Jasperu. Tak teď zase nevím, co si vybrat, jestli blbou práci na super místě, nebo důstojnou práci na blbým místě. Ještě si domlouvám pohovor v Banffu na zítra na ten noční audit, holt tam teda půjdu osobně, a i když si teď s dalším úspěchem asi moc fandím, kdybych tu práci dostal, nemusím se o ničem dál rozhodovat. Každopádně jsem v příjemné pozici, kdy jsem ještě ani nedorazil do Alberty a už mám své jisté.
Let probíhá hladce, krmení dobré. V Calgary na letišti jsem jen asi 15 minut, narazil jsem na úžasný personál autobusového dopravce, kteří mě i přesto, že rezervaci mám až na bus za dvě hodiny, zvládají napěchovat do dřívějšího spoje, který jsem teoreticky neměl vůbec stihnout. Místo mám vedle asi padesátiletého Colta, je třetí generace Rakouské rodiny, která sem imigrovala hned po válce. On je upravený v obleku a v kravatě, já mám piliny za krkem, děravou mikinu a děsím se momentu, až se zuju. I přesto nemá předsudky a celé dvě hodiny se s ním fajn bavím. Pracuje jako ředitel nadace v Banffu, bydlí v Canmore. Vypráví mi o Rockies a Kanadě obecně, na oplátku chce zase slyšet o mém zájezdu a ekonomické situaci v Evropě, plus to povinně prokládáme hokejem a olympiádou. Fasuju na něj kontakt, prý kdyby mi práce nevyšla, ať se ozvu, že zkusí vymyslet něco u něj. Ta místní ochota je skutečně zarážející, ze zkušenosti vždycky čekám akorát nějakou boudu a přemýšlím, jaké postranní úmysly za tím můžou být, ale oni to ty lidi s pomocí fakt většinou asi myslí vážně.
Vystupuju v Banffu před hotelem, kde mám mít zítra pohovor, a jdu to aspoň omrknout dovnitř. Asi to bude pěkně v prdeli, nevím sice, kolik mají hvězdiček, ale minimálně si hrajou tak na pět, personál v třídílném obleku s kravatou, i ten, co tam zametal, měl aspoň košili. Já můžu při nejlepším vytáhnout zmačkané triko s límečkem a někde mám náhradní boty, které zatím moc nesmrdí. No nic jdu na hostel, který mám zarezervovaný. To je úplně jiná liga, všude se chlastá a hulí tráva, cestou na osmilůžkový pokoj, kde mám mít postel na palandě, překračuju na chodbě blití.
Rozhodl jsem se dát tomu pohovoru maximum, nepůjdu se jenom zúčastnit. Takže se musím oháknout. Jdu do města do toho jediného obchodu, kde se dá sehnat slušné oblečení (zbytek jsou krámy se suvenýry, kde je tak akorát mikina „I love Canada“ nebo kšiltovka s javorovým listem), kupuju košili, kalhoty, pásek a elegantní boty. Když tu práci nedostanu, tak snad asi pojedu do toho Jasperu, sice jsem tam nechtěl, ale tam k práci tohle oblečení stejně potřebuju, a právě mě to stálo 250 dolarů.
Zkouším se na hostelu dát trochu do pucu a ve dvě už se dožaduju na recepci manažera Gábora k pohovoru – asi Maďar, podle jména. Po emailu jsem mu vzkázal, že už mám dvě pracovní nabídky, tak jen aby byl v obraze, že případně nebudu čekat týden na jeho rozhodnutí. Asi půl hodiny si povídáme, z toho o práci tak ani ne deset minut, jinak se bavíme o sportech, posilování (dělal silový trojboj), jak se žije v Čechách vs. v Maďarsku, a v neposlední řadě si děláme prdel ze Slováků (i když manželku má Slovenku). Říká, že je nadšenej a hned mi tu práci nabízí. Za hodinu jsou podepsaný papíry, dostávám košili a šlajfku, vestička a sáčko dorazí v týdnu. Ubytování mi musí sehnat někdo jiný taky až v týdnu, ale abych mu kvůli přepáleným cenám turistického ubytování ještě nezdrhnul jinam, dává mi pro jistotu na pár dní pěkný apartmán v protějším hotelu. Samozřejmě ne za 150 dolarů jako pro turisty, ale jen něco symbolicky. Parta v kanceláři je tu z celého světa, holky z Peru a Austrálie, z kluků jsem viděl Čecha Martina, který nastoupil dneska. Zatím budu s nimi fungovat přes den a až se zaučím, přejdu na noční režim. Začínám v pondělí a bude mě školit Ind Sahil.
