15. února vyrážím nočním letadlem na Yukon vedle Aljašky. Budu tam dva týdny bydlet u Kanaďanky Wendy ve srubu, pomáhat jí s chlapskými pracemi a doufat v polární záři. Kvůli vánici se trochu oddálilo přistání, na letišti jsme byli až o půlnoci. Wendy, u které mám přebývat, bydlí asi 60km za městem, taxi by mě vyšlo na 200 dolarů, hotel na noc taktéž, což jde trochu proti myšlence šetřit, vlastně i kvůli tomu jsem bral večerní let, aby to bylo o 150 dolarů levnější. Sama pro mě bohužel přijet nemůže, protože při střídavé péči o děti je teď má zrovna ona a chápu, že není úplně košér je tam v noci na tři hodiny nechat samotný.
Zůstanu tedy do rána na letišti a vyzvedne mě v devět hodin cestou do práce. Byli jsme až do odpoledne poslední letadlo, takže kromě mě tu je akorát noční ostraha. Jdu do trochu zastrčeného bočního terminálu, jsem tu úplně sám, mají tu i docela príma toalety pro invalidy s velkým umyvadlem a je tu fotobuňka, takže když tu nebudu vyloženě skákat aerobic, můžu mít i tmu. Na koberci si vybaluju spacák, oblečení, hygienu a dneska bude mít můj pokojíček 800 metrů čtverečních. V noci se tu párkrát při pochůzce mihnou hlídači, ale vypadá to, že všichni sdílí nadšení pro můj nápad. Spím přímo pod velkým nápisem „Světe, vítej na Yukonu, našem domově“.
V 9 sedím v autě, jak bylo domluveno. Nechávám si u ní v práci batohy a ať už dobrovolně nebo ne vyrážím na obhlídku Whitehorse. Na rozdíl od teploučkého Vancouveru a okolí je tu tak metr sněhu a pořádná kláda, teď teda jen asi – 10, ale když to prý občas i přes den spadne na – 25, všechno je podle místních stále v normě. Ať už budu v Kanadě kdekoli, stejně mě čekají ještě aspoň tři měsíce sněhu a zimy, nic tedy nezkazím tím, když si přikoupím nějaké oblečení, dvoje kraťasy a sandále, které s sebou stále vozím ještě z Kolumbie, už tady zjevně nebudou aktuální.
Město marketingově a vizuálně hodně jede na vlně Klondiku a zlaté horečky z konce devatenáctého století. Na můj vkus až trochu moc, vždyť Klondike je odsud asi 300 kiláků a celé to trvalo jen asi 3 roky, než se našlo zlato na Aljašce a všichni odsud odjeli. Každopádně je Whitehorse oficiálně město s nejčistším vzduchem na světě, tak když tu nechci moc utrácet za blbosti, aspoň se pořádně nadechnu.
Cestou domů vyzvedáváme děti ze školy a školky. Jízda končí u osamělého srubu 200 metrů od obrovského Marsh lake. Rodina je teda Wendy, Aiden (3), Cohen (6), 2 kočky, jejichž jména si nepamatuju a ani mě vlastně nezajímají, a 2 křížené borderkolie Dude (15,5) a druhý pětiletý, jehož jméno jsem ani napotřetí nerozuměl, tak mu říkám Ťunťa, zjevně stejně poslouchá každýho, kdo je na něj hodnej. Wendy se klasicky jeví jako hrozně hodná, docela i dříve cestovala, a myšlenka tohoto celého je kromě výpomoci hlavně to, aby se kluci seznámili s jinými kulturami a když ona sama teď cestovat nemůže, aby cestovatelé chodili aspoň za ní. Fakt pěkný.
Večer se tak nějak všichni seznamujeme, i kluci se otrkávají, hrajeme stolní hry a tak. Srub je malý, 3+kk s galerií na spaní nahoře, kde bydlí Wendy. Jídlo je dobré, konečně je na stole i zelenina, nicméně se budu muset začít trochu krotit. Jednak jsem u Carterů ve Vancouveru, a i u Wilsonů na farmě, dost přibral, a hlavně kdybych před nimi vdechnul více jídla, než sní oni tři dohromady, tak by se to v tomto komorním počtu obyvatel už neututlalo.
Nesmím zapomenout, že jsem tu primárně kvůli sledování polární záře. Ze šroubovací skoby a ručního svěráku vytvářím improvizovaný, ale funkční stativ pro foťák, a už několik dní pravidelně sleduju předpověď viditelnosti a aktivity záře. Nebývá totiž vidět moc často. Vtipné je, že si tady na ní mastí kapsy několik cestovek, kteří v noci vozí lidi do přírody na pozorování, přičemž se často stává, že si ti chudáci zaplatí pětidenní výlet, a nakonec na obloze nic nevidí. U mě to vypadá velmi nadějně, ty správné dny by měly být zrovna dneska a možná i zítra v noci, pak snad dokonce čtrnáct dní vůbec nic. Sedím tedy u počítače a čekám na správný moment, venku je nakonec – 28 stupňů. V půl jedné dostávám hlášení, že by za 30 – 40 minut měla být pořádná solární bouře. To je moje chvíle. Oblíkám asi 5 vrstev a běžím se svěrákem v ruce na jezero. Psi se mnou. A je to tam. Fotky mám tedy kvůli levnějšímu foťáku spíše horší, ale světelná show pěkná. Za půl hodiny je to nejlepší za námi a můžeme jít spát, už jsou taky dvě ráno.
Druhý den se konečně dozvídám, co je tu teda za práci. Samozřejmostí je si občas něco trochu zahrát s klukama a když půjdu na výlet, tak Wendy bude šťastná, pokud s sebou budu brát psy. Já vlastně taky, hodí se mít parťáky. Pak jsou tu teda nějaké vyloženě chlapské věci, dvě obří hromady klád na pořezání motorovkou, a loni jí tu někdo postavil pěkný zahradní stůl, akorát u něj nemá na čem sedět, tak kdybych si na to prý troufnul… Tehle druh práce mi vyhovuje, řezat dřevo do kotle je vlastně taková radost z destrukce a tvořit rukama nábytek je taky paráda, kdybych se učil řemeslo, šel bych na truhláře.
Další týden mě tu Wendy nechala sama a vyrazila na služební cestu do Vancouveru. To je důvěry. Dostávám budget na jídlo a materiál do dílny, vysadím ji v práci a jedu nakupovat. Ovesnou kaši k snídani a ani těstoviny k večeři už nechci ani vidět, teď bude gastroporno. Naděje na ovar nebo sulc jsou zase rozmetány příliš konzervativním sortimentem, to, co se nejvíce blížilo plánu, byla zase úhledně naplátkovaná krkovice. Co se dá dělat, beru k tomu basu, brusný kotouče a místo slivovice flašku whisky, něco na mě leze, tak na vypálení červa.
Whisky nepomohla a rýmička se pěkně rozjela. Moc mi ani nejde chodit, mám něco přes 39. Takže jsem pořádně zabalenej v posteli a doufám, že to bude taková ta dvoudenní záležitost. Psi využívají mojí bezmoci a nacpali se ke mně do postele. To je ale nápad, budou se mnou bydlet v posteli a až budou děti zlobit, dáme je ven do boudy, stejně ji ani ti psi nepoužívají. Abych nějak splnil svoje povinnosti, tlačím do sebe v pravidelných intervalech Paraleny, díky kterým dodělávám lavice, a i ostatní věci, jak jsem slíbil.
