8.8.
Gabriel tvoří hromadnou snídani a mě na kole doprovází do servisu The Outside Store, kde tento týden už podruhé měním zadní kolo. Těm podvodníkům z Velorution 300 km nazpět bych tu jejich chaloupku šel ze srandy zapálit, ale nechce se mi vracet. Podle mě na tohle přesně spoléhají.
Na důkaz soucitu zde dostávám na vyměněné kolo slevu, i když dohromady jsem za poslední dny už dal do oprav 650 dolarů. Kdybych to věděl, s opravami bych počkal a jel rovnou sem, kromě přátelského přístupu zde v obchodě mají i několik psů, takže si mám s kým hrát, než je kolo hotové. To se tak u doktorů dělá, aby se odvedla pacientova pozornost od operace.
Sudbury není úplně město, kde bych chtěl žít, ale jedna věc se mi tu hodně líbila. V centru se nachází velmi překventovaný Most národů, po jehož stranách vlají vlajky každé země, ze které se do města někdo přistěhuje, i kdyby mělo jít jen o jednoho člověka. Vlajek je okolo osmdesáti a ano, jsou mezi nimi i česká a slovenská.
Na cestu vyrážím kvůli zdržení s opravou až odpoledne. Kluci, co včera taky nocležili u Gabriela, vyrazili napřed, jejich kola byla v pořádku. Domluvili jsme se, že si dáme vědět a někde se k večeru sejdeme. Psal jsem v průběhu jízdy SMSku, jak na tom jsou, ale odpověď jsem nedostal. Mno, hlavně že mi to jeden z nich včera nabídl.
Stejně mám tak nějak náladu dneska kempovat sám. Kvůli signálu jsou v kopcovitém Ontariu podél hlavních silnic každých cca 10 kilometrů rozmíštěné telekomunikační věže. Stojí v lese, asi 100 metrů od všech aut a vedou k nim příjezdové cesty jen sporadicky využívané techniky. Vždycky jsem tam našel krásné místo na kempování. Stejně je tomu i dnes, po 140 kilometrech, jen kousek za městem North Bay, rozbíjím tábor.
9.8.
Dnes bych chtěl mít po dlouhé době klidný, úplně obyčejný den. Věřte tomu nebo ne, ale pokud udržím tempo, zbývají necelé tři dny jízdy do Ottawy, hlavního města Kanady. Šikovně jej umístili na hranici anglicky a francouzsky mluvících částí země, asi aby si ani jedna jazyková skupina nemohla stěžovat.
Po mé levici plyne řeka Ottawa tvořící hranice mezi provinciemi Ontariem a Quebecem. Technicky vzato jsem tedy stále v Ontariu, ale v místech, kde je přes řeku přejezd, už občas lidé mluví primárně francouzsky. Měl jsem zvláštní zkušenost při zastávce v obchodu v jedné z těchto vesniček, kdy na mě všichni zírali jak na ducha. Nejdříve jsem myslel, že to kvůli mé neznalosti francouzštiny, na kterou jsou z nějakého důvodu velmi hrdí a dokonce tím przní i své vlastní děti, ale spíš to bylo tím, že jsem cizinec a ne někdo z těch třicetí lidí, co tam bydlí. Tyhle obavy z neznámého jsou z evolučního hlediska pochopitelné, žijí zde v uzavřené komunitě a já bych mohl být přenašečem nemocí, proti nimž tito aboridžinci nemají rezistenci.
Den se nakonec vydařil, jediným mínusem bylo, že chvíli mírně pršelo, ale to se vykompenzovalo tím, že jsem si k snídani dal pro radost zavináče a pivo. Akorát ten lák jsem si omylem cmrndnul na věci, tak večer očekávám medvěda ve stanu. Ujel jsem 165 kilometrů a tábořím na paloučku v lese, kam mě zavedla cedule „Na prodej“ slibující klidnou noc.
10.8.
Okolo poledne se zastavuji ve městě Petawawa. Mají obrovskou vojenskou základnu, před kterou varují velké cedule u silnice, aby jim někdo nepřejel pochodující vojáky.
Hlavně tam ale funguje cykloservis GearHeads. Nové zadní kolo si dle očekávání trochu sedlo a potřebuju na něm mírně dotáhnout pár věcí. Chvíli se vybavuji se sympatickým majitelem o tom, kam jedu, odkud jedu, proč tam jedu, za co tam jedu… načež si můj dopravní prostředek bere dozadu do dílny. Z povzdálí sleduji, jak je celé kolo za chvíli rozebráno na díly. Nemám pocit, že takovou službu jsem si objednal. Vše se uvádí na pravou míru – stal jsem se svědkem samaritánského aktu. Majitel je pejskář, minulý týden jim bohužel na rakovinu zemřel jejich teprve desetiletý společník, a tak rovnou uspořádal dobročinnou cykloakci akci pro místní útulek. Záleželo mu na tom, abych v pořádku dojel, tak se u mého kola pro jistotu pustil do generálky. Zároveň se se mnou chce vyfotit a ještě ten večer o mně vypráví na jejich webu.
Pak už se jen nechám unášet krajinou a kochám se místním zemědělstvím.
Jsem tak trochu večerní tvor, nejlépe se mi vždycky začíná jet okolo páté odpoledne, v tu dobu už není takové horko a taky mě většina věcí teprve přestává bolet. Plány mi kazí akorát krátící se dny. Od poslední změny časového pásma jsem se posunul už o nějakých 1300 kilometrů na východ, a je to tím pádem dost znát. Stmívá se už krátce po osmé hodině.
Dojel jsem do města Arnprior asi 65 kilometrů od Ottawy a spím na louce u lomu, kam snad v sobotu nikdo pracovat nepůjde.
11.8.
Přes noc jsem přišel o snídani, nějaké zvíře mi roztrhalo batoh a odešlo i s jeho obsahem. Naštěstí spím jen kilometr od města.
Na dálnici se takto blízko od Ottawy už s kolem nesmí, jedu tedy po silničkách nevalné kvality mezi poli s kukuřící, a o tři hodiny později už jsem v hlavním městě na návsi u parlamentu.
Řeka Ottawa v centru města, levý břeh mluví francouzsky, pravý anglicky.
Dá trochu práce se odtud vymotat, ale rád bych ujel ještě pěkný kus cesty a dostal se co nejblíže k Montrealu. Chtě nechtě pro to musím využít novou cyklostezku, která má bohužel jen štěrkový povrch, což mě zpomaluje a závodím se sluncem, abych do jediné vesnice s otevřeným obchodem nedojel za úplné tmy.
Byl to nářez, ujel jsem dnes skoro 180 kilometrů, z toho 70 po šotolině a mám toho dost. Pozdnímu příjezdu bohužel odpovídá nevalná kvalita kempování – zvládnul jsem sebou jen plácnout do kukuřičného pole.
12.8.
Díky včerejšímu sebeobětování mi dnes do centra Montrealu zbývá jen okolo sto kilometrů. Dost se tam těším. Vzpomínáte, jak jsem kdysi, skoro na začátku cesty, potkal v horách Julii jedoucí na kole z Vancouveru domů do Montrealu? Kvůli zařizování věcí spojených se školou bohužel musela jízdu předčasně ukončit. Pozitivní na tom ale je to, že tam na mě čeká a já budu mít průvodkyni po městě.
Poměrně rychle se různými cestami dostávám na hranici provincie Quebec. Včera jsem to počítal a francouzsky umím přesně čtyři slova. Moc na tom nesejde, stejně jsem se odmítl cokoli dalšího naučit. Quebečané tvrdí, že jejich francouzština má tu původní historickou výslovnost, zatímco ta evropská se vyvíjela a zjednodušovala. Francouzský pár, který jsem potkal před týdnem, mi vyprávěl, že když tudy projížděli a mluvili francouzsky, někteří místní jim trochu arogantně odpovídali v angličtině, neboť měli pocit, že quebecké francouzštiny nejsou hodni. Proč se tedy namáhat s učením, prostě zase bude pár dní ostuda.
