4.8.
Docela se mi tu libí. Nemyslím město, ale to malé zátiší obchodu s pěkně zastrčeným kempem. Probouzí mě bouřka a nikam se mi tím pádem nechce, pojedu až zítra.
Kolo odvážím dovnitř do servisu se záměrem nechat si vyměnit dva chybějící dráty. Po bližším zkoumání vidíme, že dráty jsou můj nejmenší problém. Ráfek v sobě má hromadu prasklin, 5 velkých a dalších deset menších. Divím se, že jsem na tom vůbec dojel. Přisuzuji to špatné kvalitě silnice. V létě bývá plus třicet a v zimě stabilně mínus třicet, čímž se povrch vozovky roztahuje a smršťuje. Každých asi dvacet metrů je tak v silnici příčná prasklina, která naloženému kolu nedělá moc dobře. Radši měním i dříve přetržený řetěz a hned jsem o dvě stě dolarů lehčí – a to jsem se ještě před týdnem radoval, jak krásně funguje pod stanovený rozpočet.
V kempu se mnou bydlí španělský pár, s těmi jsem se zkamarádil už včera při grilování. Pak tu je kolumbijský pár, který ještě nikdo neviděl, protože už jsou dva dny zalezlí ve stanu. V průběhu odpoledne ještě přijíždí francouzský pár a jeden Francouz samotář. Každý z nich má podobný příběh, kdy tak trochu vyhořeli v práci, a jelikož měli našetřeno, vyrazili na kolech napříč kontinenty s neurčitým termínem návratu. A všichni začínají právě Kanadou. Jen Kolumbijci žili v Torontu a nejprve vyrazili pěšky, kola jim někdo daroval z lítosti po cestě. Docela fajn parta, s některými se možná ještě uvidím v Banffu, teoreticky bych v momentě, kdy oni budou přejíždět Rocky Mountains, mohl už být zase zpátky tam.
5.8.
Se všemi se loučím a jako jediná černá ovce z celé bandy jedu na východ. Oni ještě odpočívají a zítra hromadně vyrazí na západ, když už se tu tak hezky sešli.
Maličko jsem si upravil plánovanou trasu. S tím, jak mě vůbec nebaví velká města, vlastně tam vždy jen vyřeším opravy a dokoupím jídlo, nemá moc cenu, abych směřoval do Toronta. Vezmu to rovnou do Ottawy a díky ušetřeným kilometrům si později udělám zajížďku na Ostrov prince Edvarda, což je nejmenší kanadská provincie, s přímořským klimatem a nízkou hustotou zalidnění. Tam se mi asi bude líbit víc než mezi mrakodrapy.
Včera to nebylo patrné, ale nový řetěz není příliš kompatibilní se starou vyběhanou kazetou. Projevilo se to až dnes při plném naložení kola. Už jsem se bál, že dnes budu mít normální den. Zítra je státní svátek, tak nemá cenu se vracet zpět do města, akorát bych tam musel čekat další dva dny. Nacházím několik méně často používaných rychlostí, u kterých není ozubené kolečko tolik opotřebované a řetěz tedy nesklouzává. Není to moc komfortní jízda, ale dá se to. Za 300 kilometrů bude v Sudbury cykloservis, tam budu akorát po svátcích.
Letní bouřky mě ještě neopustily, před dnešní první se schovávám v altánku na nějaké farmě u cesty. U domu leží obrovská miska na vodu a velmi bytelný řetěz s karabinou, co by snad udržel i slona, tak jen doufám, že tu „Punťa“ někde nepobíhá na volno. Místo psa za mnou rovnou s puškou v ruce přichází majitel. Od pohledu to vážně není moc sympaťák. Pušku ignoruju a držím se své oblíbené role usměvavého blbečka a zkouším ho poprosit, jestli by mě tu na hodinku nechal, než přestanou blesky. Něco zabručí a obchází.
Za deset minut ho vidím znovu, tentokrát má pro mě místo plného zásobníku láhev limonády, a k mému velkému překvapení na mě začíná mluvit česky. Dodatečně si přes okno všiml, že mi na kole vlaje česká vlajka. Podobně, jako Hejretovi z Winnipegu, odjel v roce 1981 na dovolenou do Jugoslávie a odtamtud rovnou do Rakouska požádat o politický azyl.
I přes všechny již standardní nesnáze mám v závěru dne odjeto 165 kilometrů a bydlím v nějaké opuštěné budce na kopečku vedle dálnice. Má asi 2×3 mety, vlhké stěny a někdo ukradl dveře, ale tomu nahoře se pořád ještě dá říkat střecha. I tak si uvnitř musím postavit alespoň vnitční vrstvu stanu, jinak by mě přes noc vysáli komáři.
6.8.
Chatka nespadla. Při výjezdu z lesa potkávám dalšího Kanaďana na kole. Je mu okolo sedmdesáti a to, co jedu já, zvládl loni, proto se letos rozhodl vyrazit z nejsevernějšího bodu Kanady do nejjižnějšího. Cestou vybírá peníze na podporu výzkumu léčby Alzheimerovy choroby. Zbývá mu asi 600 kilometrů a nenaplánoval si to úplně dobře, protože v cíli jej jeho fanoušci budou čekat až za 13 dní. Koupil si tedy rybářský prut, jen tak se poflakule po okolí a zabíjí čas.
A já řeším běžné starosti všedního dne. Potřebuju se dnes dostat do 160 kilometrů vzdáleného Sudbury, kde je cykloservis. Nocleh mám domluvený u Gabriela. Ke špatně fungující kazetě se opět přidaly prasklé dráty v kole. Vskutku zvláštní, vážně toho nevezu moc, asi nejméně ze všech cyklistů, co jsem zatím potkal, a s novým zadním kolem jsem ujel jen 270 kilometrů. Začínám mít vztek na předchozí cykloservis za to, co mi to tam prodali. Hlasitě u krajnice nadávám na ně, na mizerné děravé silnice, a prasklé dráty v amoku zahazuji. Po půl hodině mě zchlazuje tak brutální slejvák, že za moment ani nevím, co se mi s kolem stalo.
7.8.
Přespal jsem u Gabriela, jeho maminky Vandy a jejich super huskyho Lakoty. Jsou potomci indiánského kmene z území stávajícího USA. Gabriel je bývalý mariňák a Lakotu má jako služebního psa kvůli posttraumatické stresové poruše. Do Kanady se přestěhovali kvůli levnějšímu školnému na univerzitách, aby Gabriel mohl dostudovat medicínu. Příští rok pojedou na měsíc do Prahy, kam je pozvala Univerzita Karlova, aby přednášeli o tradičních technikách výroby indiánského umění.
Po snídani mě bere do místního vyhlášeného cykloservisu a poprvé za celou cestu mám pocit, že tady skutečně mají zájem na tom, abych odcházel s řádně opraveným kolem, ne jen aby mi zkusili vnutit co nejdražší doplňky. Vyměnili prasklé dráty, poté, co vyloučili další možné příčiny, vyměnili i kazetu a kvůli zkostnatělým zákonům v nadcházející provincii Quebecu, jsem dostal i odrazky na všechny možné části kola. Pak je mám darovat někomu dalšímu, koho potkám v protisměru. účtovali mi jen materiál, servis dálkovým cyklistům dělají zadarmo, což mi přijde velmi milé a kolo mi už přes dva tisice kilometů takhle krásně nefungovalo.
Od místních jsem se dodatečně dozvěděl o četných špatných zkušenostech se servisem Velorution, kde jsem dříve kempoval. Na poskytnutí azylu cestovatelům jsou skvělí, ale jejich prodej nekvalitních produktů prý hraničí s okrádáním. Mno, to by vysvětlovalo zadní kolo, co se rozpadá po dvou dnech.
Dostal jsem se šesesát kilometrů za město a bez zjevné příčiny mi v kole opět praskl drát. Mám toho dost. Tahle cesta není ani tak fyzická zkouška, jako test psychické odolnosti. Poslední týden jsem buď denně od rána do večera jel totálně promočený od dešťů, nebo se něco rozsypalo. Skutečně to ze mě vysává většinu energie, se kterou se každé ráno probouzím. Jdu si koupit cigára, věřím, že za uvedených okolností se to dá považovat za medikaci.
Tomuto zadnímu kolu se prostě nedá věřit a ač to bude peněženku opět bolet, hodlám ho vyměnit. Volám Gabrielovi, že se vracím zpět a hned poté do toho dobrého servisu, ať mě zítra ráno očekávají. Šlapat zpět do Sudbury se mi nechce, místo toho testuju stopování (usuzuju, že to není podvod, když si tento úsek zítra odšlápnu znovu). Prvních asi padesát aut mě vytroubí a řidiči si klepou na čelo, proč ten trotl stopuje, když má vedle sebe kolo. Nakonec mi zastavuje opravář elektrického vedení s pickupem, a ochotně mě veze až ke Gabrielovi domů.
Dnes tu nebudu spát sám, ze západu přijíždějí James a Nick, kteří také vybírají peníze na léčbu Alzheimera. Děda jednoho z nich na tuto nemoc nedávno zemřel a dědovi toho druhého ji nedávno diagnostikovali. Kupodivu mají podobné tempo jako já, takže zkusíme od zítra na zkoušku pokračovat společně.
Gabriela větší množství hostů vůbec nerozhází, naopak je spokojený, že to doma zase vypadá, jako když mu přijede rodina. Obecně je velmi zajímavé pozorovat motivy hostitelů Warmshowers, co je k jejich činnosti vede – někdy jsou to veselé příběhy, jindy bohužel méně. Vzpomněl jsem si na Francesca z Thunder Bay. Pročítal jsem si tehdy jeho knihu se vzkazy hostů. Od roku 1993 po dlouhá léta lidé děkovali jemu a jeho manželce, poté byla v zápisech pauza a od té doby byly díky směřovány pouze k Francescovi. Zároveň se frekvence dopisů zmnohonásobila. Nechtěl být doma sám.
