29.7.
Francesco se se mnou loučí hezky po italsku a od srdce objetím, a přeje mi hodně štěstí na cestě. Prý má v následujících několika vesnicích pár známých, tak kdyby se něco pokazilo, mám mu dát vědět. Snad to nebude potřeba.
Na výjezdu z Thunder Bay se na skále tyčí pomník Terryho Foxe. V roce 1980 běžel z mého plánovaného cíle přes Kanadu, a právě tady se musel zastavit kvůli potížím s dýcháním. V nemocnici mu následně zjistili metastáze na plicích, takže už nemohl pokračovat a chvíli na to zemřel. Právě jsem tedy přejel tu část cesty, kterou on už absolvovat nemohl. Posmrtně se pak stal světovým hrdinou a oficiálně byl zvolen druhým největším Kanaďanem v historii.
Pamatuji si, že jsem jako asi pětiletý kluk koukal na dokument o něm v televizi, a tuto sochu jsem tam viděl. Tehdy mě nenapadlo, že u ní někdy budu sám stát.
O asi třicet kilometrů dále nějaké čuně vyhodilo z auta flašku od piva. Bohužel se mi ve sjezdu nepodařilo včas zabrzdit a o střepy jsem si ošklivě pořezal pláště. Rovnou kvůli zaraženému střepu musím měnit duši a doufám, že s tím ještě pár set kilometrů dojedu, nezdá se, že by trhliny šly vyloženě skrz.
Začíná dnešní první bouřka, shodou okolností poblíž osamocené cukrárny při cestě. Moc mi to tedy ani nevadí, beru to jako znamení, že si mám dát zmrzlinu. Druhá bouřka mě zastihla poblíž benzínové pumpy. Tam už jsem se trochu nudil, ale pořád mám dobrou náladu. Při třetím dešti jsem zrovna uprostřed ničeho musel opět opravovat prázdné kolo, to už mě tedy nebavilo vůbec.
Zdá se, že kvůli trhlinám se kola stala náchylnější na defekty kvůli ostrým kamínkům na okraji silnice. Všechno se snažím vyztužit nařezanými kousky staré duše a pokračuji dále. Místo plánované porce kilometrů tak s vypětím sil zvládám jen okolo 120 a kempuji v městečku Nipigon, kde by ráno mělo otevírat Canadian Tire, což je něco jako naše OBI.
30.7.
V tomhle zapadákově asi moc lidí na kole nejezdí, tak je sortiment velmi omezený. Mají pár starých duší, z nichž ani jedna nebude pasovat a pláště pro jistotu nevedou vůbec. Nezbývá mi, než to risknout a pokračovat, i když nevím, jestli je to dobrý nápad. Další podobný obchod by měl být asi za 200 kilometrů a rozumně vybavený servis až za 600.
Potkávám dalšího cyklistu, který jede v opačném směru, silnice je zrovna prázdná, můžeme se tedy i potkat a podat si ruce. Vyrazil ze St. John’s, mého vytouženého cíle, a cestu absolvuje v rámci sbírky na podporu dětí s rakovinou.
Odpoledne na mě padla sekvence nešťastných událostí, kdy se mi v rámci pouhé půlhodiny zlomil drát ve výpletu, přetrhl řetěz, následkem toho ohnula přehazovačka a při pokusu o opravu jsem ještě u krajnice zase píchnul. Bez jednoho drátu se nějak jet dá, řetěz nouzově opravuji rychlospojkou, ale s těmito plášti bohužel další čtyři dny pokračovat nemůžu.
Píšu rychlou SMS Francescovi, že to s tím štěstím, které mi přál, tak úplně nedopadlo. I když jsem žádnou pomoc nečekal, v tu chvíli se z něj vyklubal doslova strážný anděl. Posílá mi telefon na svého kamaráda Larryho, který pracuje v Thunder Bay a bydlí ve vesnici Schreiber, jen on dvacet kilometrů dále po cestě.
Larry byl tak hodný, že v Thunder Bay zajel do obchodu s cyklistickými potřebami, tam jsem po telefonu nadiktoval prodavači vše, co potřebuji na řádnou opravu, číslo kreditní karty, a Larry mi náhradní díly předá u sebe doma. Mezitím musím jen kousek popojet a postavit si stan u něj na zahradě. Toto by asi šlo kvalifikovat jako deus ex machina.
Larry je sympatický padesátník, který se živí instalací satelitů a internetového připojení na domech svých zákazníků. Dříve hodně sportoval, ale momentálně je už druhým rokem v pořadníku na endoprotézy obou kolenních kloubů, takže nemůže dělat nic. Společně s komponenty na opravu přiváží od maďarského řezníka klobásy a jelikož mu došlo pivo, zkoušíme v průběhu večera, s čím vším se dá míchat gin, aby to ještě bylo pitelné.
31.7.
Náhradní díly mě přišly skoro na 200 dolarů, ale vše díky tomu teď působí bytelným dojmem. Až na protivítr a pořádné kopce tak dnes mám ideální podmínky.
Jedu celý den, až do západu slunce, a kochám se výhledy jak na obrovské jezero Lake Superior,
tak na menší jezírka na opačné straně silnice.
Konečně zase jeden z běžných dní, kdy se starám jen o základní potřeby, jako co budu jíst, kde seženu vodu a kde budu spát. Jedním okem ještě sleduji, jestli se zase nerozbíjí něco na kole. Zlepšuji se i v otázce ubytování, zrovna dneska to byla ukázková práce. V devět večer, po 150 kilometrech, nenápadně sjíždím na lesní cestu, na odlehlém paloučku rychle stavím stan a v 9:15 už je všechno hotovo.
1.8.
Budí mě déšť a už v tu chvíli vím, že dneska mi bude mizerně. V průběhu prvních desítek kilometrů na sebe postupně navlékám další a další vrstvy oblečení. Přišla studená fronta ze severu a teplota přes noc spadla asi o 20 stupňů.
Zastavuji se ve vesnici White River. Jedinou zajímavostí je zde socha Medvídka Pú, a už při příjezdu vás vítá cedule, na níž je vyobrazen s nápisem „Zde to vše začalo“. A taky že ano. V roce 1914 přivedl lovec do vesnice malé medvídě, které nemělo matku. Ochočil jej (teda vlastně ji) a později na vlakovém nádraží za dvacet dolarů prodal vojákovi z Winnipegu. Ten dal medvíděti jméno Winnie, po svém rodném městě. Kvůli válce odjel do Evropy a Winnie si vzal s sebou. Když měl být převelen z Londýna na frontu do Francie, věděl, že tam si Winnie s sebou vzít nemůže. Daroval ji proto ZOO v Londýně.
Zde se Winnie stala miláčkem davů. Díky své výchově byla velmi krotká, dokonce jí na hřbetě mohly i jezdit děti. Právě zde si ji oblíbil malý chlapec Kryštof Robin Milne. Jeho otec Alan je autorem pohádek o Medvídkovi Pú, kdy vlastně psal fiktivní příběhy o Winnie a plyšových hračkách svého syna. A já mám během několika dní fotku s dalším hrdinou, kterého jsem jako malý viděl v televizi.
Počasí by se mělo umoudřit až další den ráno, po 140 kilometrech tedy hledám úkryt. Vím, že za to půjdu do pekla – u nějaké kůlny kousek před městem Wawa jsem odšrouboval petlici od dvířek vedoucích po lávce na půdu, spal tam, a sušil mokré věci.
2.8.
V průběhu dne se vyjasňuje, oblečení postupně zase ukládám do brašen. Dnešním plánem je ujet do nejvíce, abych to v pátek neměl do města Sault ste. Marie daleko. Daří se 165km. Bylo to jako na houpačce, celý den jsem vyjížděl kopce vedoucí od jezera, abych je, až se silnice stočí směřem k jezeru, zase sjel. Moc mi to nevadilo, přistihl jsem se, že pokaždé, když se přede mnou objevila ta ohromná masa vody, kochám jak malý kluk, co poprvé v životě vidí moře.
Snažil jsem se udělat fotku, která by co nejlépe vystihla majestátnost jezera, ale nakonec jsem to vyřešil videem.
3.8.
Zbývá mi 80 kilometrů, to bych dnešek mohl snad i považovat za poloviční volno. Míjím nenápadnou cedulku hlásající, že zde je přesně polovina transkanadské dálnice. Vše tedy nasvědčuje tomu, že jsem již za půlkou. Před pár dny jsem potkal cyklistu jedoucího opačným směrem, který měl na tachometru to samé, co v tu chvíli já. 4000 kilometrů jsem měl taky už před pár dny a podle mých tehdejších odhadů měla polovina cesty být někde u Medvídka Pú. Takže ano, někdy v posledním týdnu ten okamžik nastal.
Přijíždím do většího města Sault ste. Marie. Sice jsou zde možnosti ubytovat se komfortně u někoho doma, ale mě se chce dnes do kempu. Není to totiž ledajaký kemp. Jeden vyhlášený obchod s cyklistickými potřebami zde pro dálkové cyklisty provozuje kemp zdarma. Znají ho snad všichni cyklisté, co přes Kanadu na kole vyrážejí, a kdo ho nezná, určitě se o jeho existenci dozví někde po cestě. Považuji tedy skoro za povinnost se tam zastavit. Manažerem obchodu je navíc Čech, Honza Roubal. Potřebuji vyřešit pár drobností, na které jsem v příkopech neměl nářadí, takže je nechám, ať se mi postarají o kolo, a já se mezitím po několika dnech budu starat o svůj zanedbaný zevnějšek.
