Otec Ben (12) a syn Juni (7) jsou suprová dvojka. Kříženci loveckých plemen se v nich nezapřou, zejména Juni coby kříženec bavorského barváře, je svalnatý, energický fešák i ve svém věku.
Jako většinou u starších psů, co se k nám dostanou, neznáme přesnou historii celého jejich života, víme jen, v jaké situaci byli po nějakou dobu, než se dostali k nám.
Pro tyhle dva fešáky to byla klec v holobytě, kde byli zavření celé hodiny, dny a jen štěkali jak zběsilí. Vyhublé na kost, vystresované je zachránily holky ze spřáteleného spolku.
Předávaly nám je s tím, že jsou zřejmě přátelští vůči ostatním psům (důležité kvůli smečkovému fungování, o kterém jsem psala v prvním příspěvku) a kromě uštěkanosti nemají zásadní povahové problémy. No, trochu se nám pánové vybarvili….
Teda Benny je kromě šíleného ječáku, který není snadné zastavit, docela v pohodě pes. Je to milý mazel, klidnější mazel s kouzelným zvykem – zahrabávat se na spaní pod deku. Má to fakt vymakané tak, že nedá pokoj, dokud není úplně přikrytý a pak leží pod dekou a ani nepípne. První den nám skoro přivodil infarkt, když jsme před spaním počítali psy a Ben chyběl. Běhali jsme po celém areálu a hledali ho všude jak pominutí (útulek máme nedaleko frekventované silnice, takže útěk by byl noční můra), snažili jsme se přijít na to, kudy a jak mohl zmizet.
Asi po čtvrt hodině zoufalého hledání jsme si všimli boule pod dekou na jednom z gaučů…. a bylo po záhadě, Benny nás po odkrytí zdravil svým nevinným pohledem a širokým úsměvem :D. Opravdu se s ním člověk nenudí. Podobně jako Juni nemá rád samotu a když je někde zavřený (asi pozůstatek traumatu ze zavírání v kleci), takže hledání nového domova nám kromě vyššího věku znesnadňuje i separační úzkost (tj. neschopnost být doma sám bez štěkání, případně demolování). U Bena je ale podle mého zvladatelná a dala by se za určitých okolností zřejmě kontrolovat. V případě zájmu o adopci bychom samozřejmě zjistili, jak jsou zájemci schopni se separačkou pracovat během delší předadopční dočasky. Jiné „vady na kráse“ Beník nemá, je na svůj věk zdravý a roztomilý i nad rámec svého „dekování“, takže někomu může být skvělým a vtipným společníkem.
Juni, to je trochu větší oříšek. Prvních 10 dní nás skoro přivedl k šílenství, vůbec jsme nevěděli, co s ním. Napadal nám slabší a menší psy a hooodně tvrdě. No, tak do kotce s ním, řeknete si asi. Jenže v tom spočíval ten hlavní problém – Juni má asi nejsilnější separačku ze všech psů, co jsme u nás měli. Tak sebedestruktivní chování u psa se nevidí často. Kromě toho, že štěká jak pominutý celou dobu, co je zavřený, a demoluje všecko, co má v dosahu (s dveřmi a zdí kolem nich se můžete rozloučit), navíc si u toho ubližuje. V kotci nabíhá hlavou na mříže, zuby rve pletivo a tyče, až krvácí….scény trochu jak z hororu. Takže co s ním ve smečce? Když jsme zjistili, že zavírat se nedá, dali jsme mu samozřejmě aspoň košík, ale pokoušel se o výpady i s ním. Než nás napadlo vypustit do smečky naše skvělé vlčácké mediátory Joys a Luckyho. Joys se snaží vychovávat, Lucky zas svou mohutností a klidem vzbuzuje respekt. Juni se po jejich vypuštění hodně zklidnil. Joys ho párkrát srovnala, u Luckyho stačilo, když se k němu jen postavil. Juni s výpady přestal a dnes má problém jen s jezevčíkem Jendou (teda spíš Jenda ním), jinak už dlouho ve smečce funguje bez košíku a naprosto v pohodě.
S domovem pro Juniho to ovšem bude mnohem těžší. Je to na svůj věk hodně aktivní pes, který potřebuje dostatek pohybu a vyžití (takže žádný gaučák pro důchodce, kteří s ním jednou denně obejdou barák) a druhak to není pes, co vydrží sám (ať už v kotci na zahradě nebo doma v bytě) a upřímně, nikdo z nás není pořád doma, všichni potřebujeme nebo musíme aspoň jednou za čas jít někam bez psů (do kina nakoupit, k doktorovi, do nemocnice..). Je pravda, že za dobu u nás se jeho separačka lehce zlepšila, ale pořád je to hodně špatné a nic s čím by bylo snadné „z fleku“ fungovat.
Zájemci tedy opět musí počítat s delší dočaskou, kdy se ujistíme, že mají vhodné podmínky a povahu pro takového psa a zvládají s jeho separačkou pracovat.
Takže co téhle dvojce z klece přebývá na roztomilosti, chybí na schopnosti zvládat samotu :P. Věřím ale, že jako pro spoustu dalších problémových psů, co u nás pobyli, se pro ně ten správný domov najde, oba si to moc zaslouží.
