21. – 22.7.
Po šestnácti stech kilometrech se oddávám dvěma odpočinkovým dnům. Mám na to skvělé místo – v české rodině Hejretových. Za socialismu se jim povedlo vyjet na dovolenou do Jugoslávie, odtud jeli rovnou do Rakouska požádat o azyl a o několik let později už byli tady v Kanadě, kde taky zůstali. Jejich děti už mají vlastní životy, takže jim v domě opět zbývá pár volných místností. I tak se ale v průběhu víkendu seznamuji i s potomky, ať už při grilování nebo na výletě za poznáváním historie Kanady.
Z nutné údržby kola jsem musel z pláště vyndat další zaražený kus drátu, pak kvůli životnosti prohodit zadní plášť s předním, neboť zadní kvůli zátěži logicky jeví větší známky opotřebení, koupit novou pumpičku, a hlavně vyprat vlajku.
Po celou dobu výpravy jsem do sebe ládoval všechno, co nebylo přibitý, ale i tak už jsem o 7 kilo lehčí. U Hejretů se vaří stále hezky po česku, takže kalorický deficit trochu doháním. Většinu víkendu vlastně kvůli plnému žaludku chodím v mírném záklonu a v neděli večer jsem se zase jednou přistihl, jak si v posteli lehám na bok a nácíčka si musím doslova položit vedle sebe.
V neděli se k nám přidává i dcera Renata a vyrážíme na výlet do Lower Fort Garry, abych se dozvěděl něco o historii osidlování Kanady. Je nutno zde mít na paměti, že historie zde má jiný význam než u nás v Evropě, bavíme se tedy o době cca 150 let do minulosti. Pevnost je vlastně takový menší skanzen přibližující život tehdejších lovců a obchodníků s kožešinami. Součástí výletu je i zastávka ve vyhlášené restauraci/fast foodu na hamburger s hranolkami, což bohužel zase přibližuje smutný stav stravování v Severní Americe.
Mám i možnost trochu se porozhlédnout po Winnipegu. Město je takové trochu naruby. Oproti jiným metropolím je zdejší centrum vlastně nejhorší čtvrtí, kde nikdo nechce bydlet, ať už kvůli drogám a s nimi spojenou kriminalitou nebo jen kvůli přítomnosti opilých a zdrogovaných lidských trosek. Mnoho původních, a ve své době jistě nádherných viktoriánských domů, tak dnes zeje prázdnotou a kdo si to může dovolit, bydlí raději ve čtvrtích více na periferii.
23.7.
Řádně odpočatý pokračuji dále na východ k hranicím s Ontariem. Nechal jsem se nalákat na billboard u silnice slibující vyhlášený skořicový závin. V bistru to nevalně páchne přepáleným olejem a hraje tu jakási psycho odnož metalu, která je i na můj vkus už trochu moc. Obsluhu tvoří asi dvěstěkilový chlap, jemuž zpod trika až ke kolenům visí brutální polštář plný kytu. Jeho sotva desetiletý syn už na tom začíná být podobně. Ten jejich závin je snad jediné jídlo, které zde neprošlo friťákem. I tak ale váhám, jestli si tu vůbec něco dát. Nakonec si s bojovým pokřikem „Chceš snad žít věčně?!“ jeden kousek kupuju a s vědomím, že za pár hodin určitě zahynu, ho do sebe soukám.
Ono to v této zemi obecně s jídlem není moc slavné. Jakkoli byli Britové úspěšní v kolonizování snad poloviny světa, neměli gastronomii, kterou by svým koloniím mohli předat. Standardní nabídka většiny restaurací se teda velmi podobá tomu, co jek dostání v USA, tedy Burgery, hranolky, smažené cibulové kroužky a hot dogy. Dle tematického zaměření podniku ještě může být k dispozici pizza, která s tou italskou nemá nic společného, případně jiné, neuměle zhotovené tradiční pokrmy různých národnostních menšin. Za národní pokrm Kanady je považováno tzv. poutine, což jsou vlastně hranolky polité univerzální hnědou omáčkou, a můžou se v nich nacházet různé další přísady, jako kousky mletého masa a sýr. Vlastně pokud chcete cokoli „vylepšit“ přidáte do toho chilli, kyselou okurku a zasypete to sýrem. Takový styl pejska a kočičky.
Původní plán byl dnes hranice přejet, ale morálku mi kazí pěkná pláž u jezera Falcon lake asi 15 kilometrů před nimi. 145 kilometrů dnes musí holt stačit. Beru na sebe plavky a připojuji se k několika dětem v mém věku na koupání.
Začínám pomalu chápat myšlenkové pochody českých bezdomovců, co se jen tak válejí v parku s krabicí vína. Mé dnešní rozhodování o tom, zda si zaplatit kemp nebo koupit pivo, vyhrál alkohol, stan tedy nenápadně stavím ve křoví a u přilehlého stolu ucucávám Budvar. Nenechte se zmást fotkou – budějovický pivovar vede americkým pivovarem už snad sto let soudní spor o název svého piva. Zatím bez výsledku, a tak se zde pravý český Budvar musí prodávat pod názvem Czcechvar a to, co je tu označováno jako Budweiser, je jen místní napodobenina.
24.7.
Ocitám se v další provincii. Po čtrnácti dnech začaly neustálé mírné kopečky, ale vůbec mi to nevadí, co je nejdůležitější, je ta náhlá změna v okolní krajině. Konečně jsem se definitivně zbavil prérií a opět začaly lesy a příroda, kterou je možno se kochat.
Zastavuji se v dalším vyhlášeném bistru u cesty. Obsluhují zde na pohled nádherné slečny, nicméně sortiment je opět stejný, jako všude jinde. Burger, hranolky, poutine, hot dog. Zkouším alespoň ten párek v rohlíku, i to je prasárna, ale nic smaženého by bezprostředně po jízdě můj žaludek asi nezvládl.
Přijíždím do města Kenora. Ontario je poseto tisíci menších či větších jezer, za hlavní sport se tu povařuje rybaření, a kdo nemá vlastní loď, jako by ani nebyl. Zaznamenávám zajímavou architekturu s konečně trochu historickým nádechem, připadám si jako na anglickém pobřeží. Docela se mi tu líbí.
Abyste si ale nemysleli, že odzvonilo fotografiím s kolem vedle monumentálních nesmyslů, zde máte obrázek ryby Husky de Musky stojící uprostřed Kenory. Jo a celé je to z laminátu.
Pokračuji dále na východ a při dnešních celkových 159 kilometrech se zastavuji v kempu poblíž Vermilion Bay. Vydřiduch po mě chce 35 dolarů jen za postavení stanu, což s mým rozpočtem nepřipadá v úvahu. Ještě si vzpomínám, jak jsem za zatím jedinou noc strávenou v motelu platil okolo padesáti dolarů. Tehle chlap se musel asi zbláznit. Po telefonické konzultaci s kamarádem z Ontaria bohužel zjišťuji, že taková cena za kemp je v téhle provincii bohužel standardem, takže mě nečekají pohodlné časy. Smířen s osudem odjíždím a útočiště nacházím na vrakovišti hned vedle. Stan stojí a o moc hůře se tu nakonec mít nebudu.
