Už jsem psal o tom, jak si tu malý Láďa našel kamarády na hraní. To je ta skupina lidí, se kterými si rozumím, rád s nimi trávím čas a chtěl bych je pak, pokud možno, potkávat dále v Čechách nebo třeba za dvacet let náhodně v jejich domovině na druhém konci světa.
Zmínil jsem i pár zakomplexovaných lidí, jejichž denní radostí je škodit ostatním. Tyhle už pak pokud možno nikdy vidět nechci. Naštěstí jich moc není.
Potkal jsem tu ale i několik něčím zajímavých postaviček, které nespadají ani do jedné skupiny, ale krásně doplňují tuto zvláštní městskou komunitu, a které je zábavné pozorovat, protože je velká pravděpodobnost, že něco vyvedou. Nejsou to lidé zlí, špatní, ani jakkoli zákeřní, ale jejich společnou vlastností je to, že žádný z nich není opravdu moudrý.
Mike
Mike měří asi 185 centimetrů, váží odhadem 130 kilo, má dlouhé světlé vlasy a nepřítomný výraz v obličeji. Nosí tepláky a tričko, z jehož spodu mu občas vyčuhuje masivní cisterna. Jako nočnímu auditorovi mi pomáhá s provozem hotelu po nocích. Mike není příliš bystrý, v podstatě má naučené tři univerzální odpovědi („Oh, man!“, „Right on!“, a „Wow!“), které se dle náhodného klíče střídají, a ze kterých ze zkušenosti není patrné, jestli byl požadavek v jeho hlavě zpracován nebo odmítnut.
Občas se stane to neštěstí, že na něj přijde myšlenka. Taková noc se pozná podle toho, že se zasekává v pohybu a vždycky několik vteřin hledí do stropu. Můžu si pak být jistý, že mě k ránu čeká půlhodinový monolog, který nijak nejde předčasně ukončit (zkoušel jsem), kdy mi vše důkladně vysvětlí. Naposled to bylo na téma zapomenutých klíčů. Vskutku dlouhý příběh, který se dá shrnout do několika vět: Kolega Bob si v kalhotách zapomněl klíče od baru a odešel s nimi domů. Bylo by hezké, kdyby kolega Bob klíče v kapse nezapomínal, aby tam Mike mohl efektivněji vytřít podlahu.
Mike zejména uklízí a vytírá, takže když si někdo z hostů v sobotu nad ránem na chodbě odplivne tři litry, on je ten správný člověk k tomu, aby uvedl věci do původního stavu. Dále je mi k dispozici v případech, kdy se nějaký host dožaduje donášky extra ručníku, šamponu a podobných věcí, bez kterých by do rána v pokoji určitě zahynuli. Zde je na mém zvážení, kdy ho tam poslat, a kdy to radši udělat sám. Složitější věci chtějí čas, aby si to v hlavě sedlo, takže občas vychází lépe prostě zamknout recepci, přesměrovat telefony a vydat se na cestu. A když mi nějaká dáma volala, že jí nefunguje sprcha a že teď stojí v koupelně jenom v ručníku a neví, co má dělat, poslat tam Mika mi v tu chvíli připadalo jako pokus o vraždu.
Mike není v 35 letech se svou prací příliš spokojen, což ale řeší. V příštím roce by rád nastoupil na hereckou školu a po jejím vystudování se bude živit herectvím. Pevně tedy doufám, že vše, čím si s ním procházím, je tedy jen jeho životní a dobře vypilovaná role.
Původně jsem zvažoval, že dostane přezdívku Larry, ale bohužel mi k němu chybí autentický George. Ani já nejsem zrovna drobeček, abych tu roli mohl řádně zastat, a nikdo jiný tam s námi v noci nebývá. Říkáme mu tedy jeskynní troll.
Yuji
Yuji je drobný, ušmudlaný Japonec, který dělá supervizora úklidu v hotelu, kde mám druhou práci na poloviční úvazek. Papírově je mi tedy nadřízen, protože já zde tak akorát rozvážím dřevo do krbů a večer tu, podobně jako jeskynní trol, vytřu. V praxi to ale s tou hierarchií moc nefunguje, Yuji by sice velmi rád byl manažerem, ale chybí mu na to alespoň základní schopnosti vedení lidí, rychlost, inteligence, nedá dohromady větu v angličtině a asi ho doma moc třískali, protože nemá žádné sebevědomí, a před bělochy nebo kýmkoli větším, než je on, koktá.
Od skutečného manažera oddělení tu každý zaměstnanec má na každou směnu krátký seznam, co by měl udělat, aby se na něco nezapomnělo. Yuji nicméně jednou za směnu za každým přichází s úkolem, který se pokouší vykoktat osobně. Není tak zdatný, aby vymyslel něco vlastního, takže je to vždy něco ze seznamu. Přijde, po hlubokém nádechu řekne něco ve stylu „Kut jooo důůů fajvooor…“, načež se zasekne, protože neví jak dál. Jde mi to tedy ukázat osobně. Odvětím mu něco ve smyslu „Ano Yuji, tohle je bod 4 na seznamu, takže bych to udělal tak jako tak.“ Nerozumí, je to na něj moc složité. Zoufale to zkrátím na „Ano“. Yuji se ukloní a s tepem přes 200 odchází s vědomím, jak to tu krásně řídí.
Povýšení se tedy snažil doslova vysedět. Ve dnech, kdy má dělat 8 hodin, tu sedí 14, ke konci se pro bolest drží za hlavu a z únavy se kymácí na židli. Ve dnech volna přijde alespoň na 8 – 10 hodin. Za ten počítač se spíše drží, aby nespadl na zem, práce na něm zvládne asi tolik, co jiní za čtvrtinu času. Pro tehle sebedestruktivní styl si vysloužil přezdívku Kamikaze. Občas mu někdo z řad plebsu alespoň s nějakou tabulkou nebo reportem pomůžeme, když už se na to nedá koukat.
Jiný kolega Kyle mi vyprávěl, jak se Yuji jednoho dne nastěhoval k nim do zaměstnanecké ubytovny, zrovna v den, kdy tam Kyle slavil narozeniny. V dobrém rozmaru mu věnoval pivo, aby mohl slavit s nimi, akorát Kamikaze pivo sebral a vyděšeně se s ním zavřel ve svém pokoji.
Skutečný manažer Damian před týdnem odcházel za lepším a sháněl za sebe náhradu. Z oddělení oslovil Japonskou slečnu Kazuko, která je vzrůstem ještě menší než Kamikaze, ale umí anglicky a má to v hlavě v pořádku. S Damianem se o tom bavili v jeho kanceláři a Kamikaze se mezitím kroutil ve vedlejší místnosti s žaludečními křečemi. Aby se trochu uklidnil, šel mě poprosit rovnou o 3 „favooor“ z mého seznamu. Kazuko nicméně odmítla, že se jí to dělat nechce, takže Damian odešel bez náhrady.
V tento moment se asi štěstí fakt unavilo, takže sedlo na Yujiho. Na Skype pohovor si jej vyžádal majoritní akcionář hotelu z Japonska. Pohovor patrně probíhal v japonštině a Kamikaze se v 21:30, když já už tam skoro podřimoval, vrátil vyklepaný a s další dávkou žaludečních křečí do kanceláře. Pozici dostal. Jak mi to řekl, v dáli zavyl vlk a země se otřásla. Šel jsem se dospat domů a Kamikaze se tento triumf jal oslavit dalším kymácením se na židli po desáté v noci.
Mikhail
Mikhail pracuje na recepci v mé hlavní práci. Tři dny ho něco nechají šolíchat přes den, a dvě noci v týdnu, když mám volno, září místo mě při auditu. Dle jména by člověk tipnul, že bude Rusák jako poleno, je ale příslušníkem nějaké bílé menšiny ze Sýrie a jeho mateřštinou je arabština. Má drobnou kulatou hlavu bez vlasů, vypadá jako malé vajíčko se dvěma knoflíčky. Dětský vzhled tedy kompenzuje alespoň vousy, které mu rostou v úzkém knírku a s úzkou špičatou bradkou. Tento styl musel vyčíst z nějakého historického módního časopisu, když byl Lenin zrovna zvolen fešákem měsíce, jinak si tu podobu nedovedu vysvětlit. Odtud tedy Mikhailova přezdívka – Lenin.
Jméno ode mě tedy jako jediný dostal na základě vzhledu, a ne dle charakterových vlastností, ale jinak je to taky démon, každý den mě překvapí něčím jiným.
Přebírat po něm směnu je opravdu lahůdka pro fajnšmekry. Mám vždycky příležitost si osvěžit povinnosti z denní recepční rutiny, protože se obvykle nedostane dále než do dvou třetin svého úkolníčku, a to co stihne, je stejně napůl blbě, takže první dvě hodiny místo své práce přetvářím chaos v řád. Skutečně se bojím, že se tady v kanceláři jednou odpálí. Ne kvůli tomu, že Lenin je ze Sýrie, nebudeme zde generalizovat na základě stereotypů, ale protože by mohl omylem sestrojit bombu ve snaze ořezat si tužku.
Myslel jsem, že vše bude v pořádku alespoň v těch dnech, kdy nad ním někdo dozoruje, ale není tomu tak. Jeho hlídači mívají dilema, jestli si věci raději udělat sami, nebo mu dát něco na starost a pak to po něm stejnou dobu opravovat. I když se tak vychytá většina chyb a já přicházím s nadějí na klidné předání směny do práce, Lenin mě nikdy nezklame, a můj sen se sesype jako domeček z karet.
Nedávno mu někdo volal, jestli bychom mohli do jeho pokoje doručit stolní ventilátor, protože je jim v pokoji horko. Asi nikdy neslyšeli o otevírání oken. Jeskynní trol měl volno, takže Lenin sám vyrazil na misi. Nejdříve do skladu pro větrák a pak za hostem. Někde po cestě zjistil, že si nepamatuje číslo pokoje, tak to prostě jen někde zkusil. Sice pokoj netrefil, ale když už tam byl, tak si ho obyvatelé stejně vzali a Lenin tak přišel s šibalským úsměvem zpět, protože větrák i přes nesnáze udal, a neuvědomujíce si situaci se vydal domů.
Ti, co jej skutečně původně chtěli, mi samozřejmě záhy volali, že je jim pořád vedro a že stále nevědí, že se otevírají okna. Omluvil jsem se jim s vysvětlením, že stejně jako komunismus, i můj kolega Lenin má jisté mezery. Tentokrát vyrážím na stejnou misi já, jen s tím rozdílem, že já na rozdíl od něj nesmím používat výtahy, protože se zasekávají, a když v něm jako jediný personál hotelu uvíznu, nemá mě až do rána kdo vysvobodit. Musím z přízemí budovy A, skrze budovu B, přes lávky do pátého patra budovy C. Pěkný začátek večera, časově to vychází tak, že bych si měl s sebou vzít svačinu a někde v půli cesty si ji na pařezu na mýtince sníst, abych to vůbec došel.
Předevčírem mi řekl, že shání druhou práci, tak jestli bych prý za něj mohl předat Kamikazemu jeho životopis a přimluvit se za něj. Nejdřív jsem z toho měl náběh na menší mrtvičku, ale pak mi došlo, že zrovna tihle dva by si mohli docela rozumět.
Tom
Borec na konec je Martinův spolubydlící z Anglie. V bytě byl už když se Martin nastěhoval, a práší se tam na něj doteď. Tomův úvodní příběh byl takový, že neví, co dělat, v práci z nějakého důvodu upřednostňují jiné pracovníky a že on tak má málo hodin na to, aby se uživil. Okolo 20 hodin týdně tedy pracuje, zbylých 148 sedí na gauči a kouká.
Občas se kolem něj mihneme, když zrovna u Martina vymýšlíme nějakou koninu, ale moc ho to ze zadku nezvedá. Jí jenom jedno jídlo, víc jich udělat neumí. Nasype na plech hranolky a mražené masové prkýnko a čeká, než to bude hotové. Mezitím se na něj práší. Jednou jsme mu dali ochutnat něco normálního od nás, což jsme asi neměli dělat, tolik mu to chutnalo, že Martinovi pak občas ukradne nějaké jídlo z lednice.
Tom má zvláštní hlasový projev, s motorikou je to ještě zajímavější. Má velmi komickou chůzi, a ještě vtipnější gestikulaci. Párkrát jsem ho potkal ve městě, kolíbá se ze strany na stranu, rukama ukazuje zvláštní gesta a páruje to s křečovitými výrazy v obličeji. Zdraví mě „Yo maan!“ Tom má podle mě minimálně půl chromozomu navíc a o přezdívku si přímo říká. Říkáme mu LoboTom.
Za dva měsíce v Banffu jsme s Martinem stihli poměrně dost věcí, oba máme uspokojivé práce, kamarády a hromadu aktivit, že nestíháme ani pořádně spát. Na Lobotoma se po dvou měsících stále přes 140 hodin týdně práší.
Jsou jak ptactvo nebeské.
Nesejou, nežnou, a přesto živi jsou.
