18.8.
Celý včerejší večer i noc intenzivně pršelo. Bohužel jsem kvůli tomu včera neujel ani to, co bylo v plánu, a jelikož jsem jedné paní v Novém Brunšvíku slíbil, že přijedu za dva dny, mám teď co dohánět, zbývá mi k ní 350 kilometrů. Narychlo jsem si včera našel úkryt v javorovém lese. Bylo to jediné místo široko daleko, kde na mě nebude v noci vidět a taky jsem si od toho sliboval to, že by tam déšť nemusel být tak silný.
Stejně jako každý den v Quebeku, i dnes kvalitně snídám paštiku, místní sýr, docela dobrý chléb a víno (to jediné je australské).
Věci suším na důmyslném systému jehel a hadiček, který si tu majitel lesa nachystal pro pozdější sběr javorové mízy na výrobu syrupu.
Prvních dnešních devadesát kilometrů stále jedu podél řeky Svatého Vavřince, která v těhle místech už připomíná spíše mořský záliv. V městě Riviere-du-Loup mám v plánu napojit se na opět na transkanadskou dálnici, což doporučují i v cyklistickém průvodci.
Tady jsem ale tvrdě narazil. Tam, kde se ještě před pár lety normálně jezdilo na kole v pruhu vymezeném pro cyklisty a po krásném asfaltu, jsou nyní, bez jakýchkoli stavebních změn, z moci úřední umístěny cedulky, že už se tam s kolem nesmí. Na nájezdu chvíli zvažuju, že to prostě risknu, protože alternativy se zdají být nějaké moc divoké. Záhy u mě zastavuje policejní auto s dotazem, jestli náhodou nemám v plánu tam i přes zákaz jet. To víš, že jsem měl, ty jelito…
V rámci měnění něčeho, co desítky let normálně fungovalo, jsou teď cyklisté snažící se dostat z provincie odkázáni na patrně pěkně předraženou štěrkovou cyklostezku vedoucí oklikou přes kopce. Už po pár kilometrech vydrncaných na hrubém štěrku citím, jak je díky tomuto nařízení můj život bezpečnější a kvalitnější. Vím minimálně o jedné skupině, co přes Kanadu vyrazila s podpůrnou dodávkou jen na silničních kolech, ti budou mít radost, až sem cca za 14 dní dorazí, protože ani nejaktuálnější mapové podklady vydané samosprávou Quebeku se o této novince nezmiňují, to bude asi řešeno až v jiné zakázce.
Za tmy, s čelovkou na hlavě se po dnešních 205 kilometrech dostávám do městečka Degelis asi hodinu jízdy před hranicemi. Dříve by mi hledání místa na spaní za tmy vadilo, naštěstí po dvou měsících cesty už jsou moje standardy tak nízko, že i po letmém pohledu do fotomapy jdu každý večer do lesa prakticky na jisto. Vždycky se něco najde, a jak řekl můj kamarád Martin, když ho „kolejbába“ po příjezdu do Banffu hodila do pokoje s dalšími třemi spolubydlícími, „zvykneš si na všechno“.
19.8.
V noci se poblíž mě s dodávkou umístil nějaký francouzský pár cestovatelů, takže jsem je ráno pořádně vyděsil. Můj stan byl ve vysoké trávě prakticky neviditelný a v domnění, že jsem sám, jsem si při vylézání a prvním ranním protažení řádně zařval. Slečna pěkně zapištěla.
Brzy přejíždím další hranice a nácházím se v Novém Brunšviku, první z několika přímořských provincií. U cedule se tentokrát vyfotit nemůžu, jediná se nachází přímo na hlavní silnici, přičemž s kolem legálně smím jen k její zadní straně, kde už absurdní zákaz provozovat cyklistiku neplatí. To mi potvrzuje i slečna v přilehlém informačním středisku, a vítá mě u nich alespoň slovně. Na nové zákazy si prý holt budou muset cyklisté zvyknout, nedá se s tím nic dělat, přišlo to shora.
Už druhý den závodím s časem, abych stihl v rozumnou dobu dorazit ke své hostitelce Virginii. Okolo půl šesté večer mám odjeto 140km a setkáváme se na parkovišti v Perth-Andover. Žije sama v domku za městem a o warmshowers jí loni řekl jeden její kamarád. Od té doby ji navštívilo asi šest cestovatelů.
Odvykl jsem si řešit cokoli vzdálenějšího, než tři dny dopředu, ale vzhledem k tomu, že jsem už ujel skoro 7000 kilometrů a do cíle zbývá jen okolo tisíce, začíná reálně hrozit, že to snad i dojedu, takže celý večer sedím u map a zvažuju, na který den bych si měl koupit letenku zpátky do Banffu. Volba padla na 2. září, což pro mě nyní znamená ujet něco přes sto kilometrů denně, abych měl rezervu na lehké zotavení, zabalení kola do boxu a případné průšvihy.
20.8.
Virginia Nový Brunšvík definovala jako provincii, kterou každý jenom projíždí. V obyvatelstvu je stále silné zastoupení francouzsky mluvících lidí a jedná se také o jedinou oficiálně dvojjazyčnou provincii. Nicméně obvyklejší je zde už opět angličtina, takže když na začátku rozhovorů dám na vědomí, že potřebuju, aby probíhal anglicky, už nejsem „ten divnej“.
Celou dobu zde vlastně pojedu podél řeky St. John a to, že se blížím k moři, bych měl poznat podle fast food stánků s mořskými plody.
Jinak tu prý příliš zajímavého není, což potvrzují znovu se objevující kuriozity, kdy chcete mít ve vesnici něco největšího na světě, a tak postavíte takovou věc, ve které s vámi nikdo soupeřit nechce. Trhákem dnešního dne je nejdelší krytá lávka na světě.
Naprosto omráčený úžasem z mostu to dnes balím v bramborovém poli v městěčku Woodstock. Ujel jsem jen 90 kilometrů.
21.8.
Až asi do tří do odpoledne jsem se zasekl v McDonaldu na počítači při správě stránek a administrativě spojené s cestou. Kéž by to bylo jen o tom šlapání do pedálů. Moc toho dnes asi neujedu, takže včerejší a dnešní pohodové tempo musím dohromady považovat za pomyslný a možná poslední odpočinkový den.
V podvečer přijíždím do vesnice Nackawic. Navštěvuji nově vybudovaný minipivovar Big Axe (v překladu velká sekera), který vlastní šedesátiletý Ukrajinec Vasil. Angličtinu vynecháváme a bavíme se rovnou slovansky, což jeho kanadský personál trochu děsí. Už v tu chvíli je jasné, že nikam dál nejedu, tady dneska budu žít. Stan si můžu postavit u něj na zahradě, sprchu zvládnu v pivovaru a můžu se vrhnout na ochutnávání. Za chvíli jsem tu jako doma, obsluhující slečna mi po troše flirtování dokonce schvaluje pití na sekeru, takže můžu i na prohlídku zbytku vesnice.
Zde mám možnost své kolo vyfotit u největší sekery na světě a tím získávám další nesmysl do sbírky.