„Zabiják“ Arnold aneb vždycky hledej cestu

Přišel k nám už před pár lety, už jako starší pes s šedivějícím čumákem, odhadem okolo 7, 8 let. Jeho minulost neznáme, ale vsadila bych boty, že to byl hlídací pes, který už se někomu nehodil. Má manýry hlídacího psa a zřejmě i nějaké základy obranářského výcviku – když na jedné psí akci, kam jsme ho vzali, viděl figuranta s rukávem, choval se dost jako profík a i když pak u nás někoho vážněji pokousal, šel do toho způsobem „rukáv“, tj. chytit a držet.

Arnold byl nějakou dobu postrachem útulku a první (a jediný) náš pes, u kterého veterinář nadhodil možnost uspání pro agresivitu, když jsme na kliniku často chodili pro potvrzení, že Arnie nemá vzteklinu pokaždé, když někoho pokousal (je povinnost dodat potvrzení pokaždé, když člověk přijde k lékaři s pokousáním od cizího psa a je znám majitel).

Silný, vysoký vlčák s váhou kolem 43kg už sám o sobě vzbuzoval respekt, ale poté, co brzy po příjmu dost vážně pokousal naší dobrovolnici, začal vzbuzovat i strach. A nebyla to jeho první oběť. V dalších týdnech jsme zjistili, že Arnie umí být opravdu nebezpečný, nečekaně startoval po lidech, kteří procházeli kolem (v útulku i venku na procházkách) a z vycházení z jeho kotce se stala noční můra, dovnitř člověka pustil bez větších problémů (i když jak koho), ale odejít už ho jen tak nenechal, skočil na něj a snažil se pokousat i přes košík.

Největší „zážitek“ bylo zjištění, že když ho někde přivážete, jen tak už ho odtamtud nedostanete, protože vás k sobě prostě nepustí.  Kolegyně ho jednou na procházce přivázala k lavičce a z odvazování se stala asi hodinová akce (přesto, že měl košík), kdy jsme mysleli, že bude nutné zavolat odchytovku s narkotizační puškou, přispat ho a převézt zpátky.

Čím dál častěji se naskýtala otázka „Co s ním?“. Nelíbila se mi představa, že tam budeme všichni fungovat bůhví jak dlouho (měsíce, roky??) ve strachu a v nesouladu. Věděla jsem, že umístit takového psa je prakticky nemožné (staří a velcí psi jsou těžko umístitelní, i když jsou to pohodáři, natož když je pes problémový), jako vždycky, i tady jsem byla rozhodnutá udělat maximum, abychom spolu mohli normálně fungovat a neodsoudili Arnolda k životu v kotci s minimem kontaktu.

Oslovili jsme různé odborníky na výcvik a nápravu problémového chování, většina odmítla z různých důvodů a těch pár, co se pokusilo ho „utáhnout na pamlsek“, neuspělo. Našla se spousta facebookových mudrců, co měli spoustu kritiky a rad jak na něj, ale nikdo z nich nepřijel, ani když jsem nabízela, že zaplatíme nadstandardní částky, pokud nám někdo pomůže se s ním domluvit.

Nakonec nám pomohl člověk, který se věnuje výcviku policejních psů, stará škola, žádný „ťuťu ňuňu“, na tenhle typ psa to zabralo. Pánové si to notnou chvilku vcelku ostře vyříkávali, Arnold útočil tvrdě, košík nekošík. Posléze mu ale došlo, že tohle prostě nevyhraje. Ten den byl pro mě zlomový. Ne, že by se z Arnolda stal najednou andílek, to ani náhodou. Ale pomohlo mi vidět, že dokáže i nějak spolupracovat a nevrhat se po všem živém. Tak jsem se mu začala věnovat tak často a pravidelně, jak mi to můj omezený čas dovolil. Chodili jsme spolu na procházky, na psí hřiště, kde jsem ho začala pouštět na volno a trochu s ním cvičit. Bylo vidět, že mít řád a disciplínu ho uklidňuje, reagoval na mě dobře, vnímal, neútočil.  Neúnavně jsme s dalšími dobrovolníky trénovali odvazování od stromu, postupně jsme ho začali pouštět na vycházky a výlety s vybranými venčiteli, které měl rád a kteří ho zvládli.

Takže první fázi – aby nepřizabil cokoli potká – jsme zvládli, na první i druhý pohled už to byl vcelku normální pes, když člověk respektoval jeho prostor.  Už na nás neútočil při odchodu z kotce, venčení při dodržování určitých zásad probíhalo bez zásadních problémů, přivázat a odvázat už se taky nechal. Ale pořád měl dost daleko k bezpečnému psovi. Čas od času se někdo nechal ukonejšit jeho zdánlivě pohodovým naladěním, dal mu pamlsek, jeden, dva, tři…a čtvrtý už bral Arnie cíleně s rukou.

Věnovala jsem se mu dál, naučila jsem ho nezabít mě při česání (párkrát se o to pokusil), chodit venku (většinou) na volno, fungovat s mojí bull fenkou (tu původně chtěl zrasit taky). Bylo to na dobré cestě. Pak se mu objevila na přední noze boule, rychle vyrostla a veterinář nás strašil osteosarkomem (agresivní rakovina kosti, psi většinou umírají do několika měsíců). Byla to pro mě rána, protože jsem nechtěla, aby náš slibně vyvíjející se vztah skončil takhle. Absolvovala jsem s Arniem různá vyšetření – rentgen, biopsii, další kontrolní rentgeny, odběry krve….to všechno nebylo snadné, ale hodně nás to sblížilo. Osteosarkom se naštěstí nepotvrdil, i když přesnou diagnózu nemáme dodnes, boule je na noze pořád (už přes dva roky), nezvětšuje se, neomezuje ho.

Pamatuju si milník v našem vztahu, kdy jsem se jala vytáhnout mu 3 klíšťata na břiše bez košíku a asistence někoho dalšího. Už jsme toho měli hodně za sebou a dost jsme si navzájem věřili, byl čas na další fázi. Dvě klíšťata jsem vytáhla bez problémů, třetí se mi nedařilo dobře chytit a trvalo to, na Arnieho už to bylo moc, tak se ohnal a chytil mě zubama za ruku. Lekla jsem se, ale bylo to tak něžné držení, vůbec se nesnažil víc stisknout, jen mi chtěl dát najevo, že to by stačilo. Pár modřin jsem měla, ale kdyby mi chtěl ublížit, vypadala bych jinak. Třetí klíště jsem nakonec vyndala taky a ten den jsme si dali ruku na to, že jestli u nás bude ještě v době, až mi odejde můj starý pes Brit, vezmu si ho do dočasky.

Je to přes rok, co můj Brit odešel za duhový most a já dodržela svůj slib a Arnieho mám doma v dočasce. Museli jsme překonat další milníky související s každodenním soužitím – aby mi nezabil mojí fenku (přece jen fungovat na pár metrech čtverečních v bytě je trochu něco jiného, než běhat s ní venku na volném prostoru a Ella si umí dost koledovat), aby nezabil mě při běžné manipulaci jako třeba intenzivnější pomazlení (zjevně nic takového nikdy nezažil, takže když jsem si k němu poprvé lehla do pelíšku a objala ho tak, jak jsme byli zvyklí s Britem, taky mě skoro přizabil), aby se nechal ošetřovat (to jsme trénovali preventivně, kdyby nastala situace, že to bude nutné, a hodně se to hodilo při nedávném těžkém zánětu středního ucha), aby uměl fungovat s dalšími lidmi na malém prostoru. Všechny situace jsme si museli dostkrát odehrát a trochu „odbojovat“, ale dneska mezi náma panuje plná důvěra a fungujeme bez problémů.

Arnie je pořád srdcem hlídač, takže musím být ve střehu, když nás někdo (pes nebo člověk) míjí moc blízko nebo když ke mně přijde návštěva – na prvotní kontakt Arnold přepne do hlídacího módu a dokáže i pokousat, uklidní se, až když vidí, že ti lidi/psi patří do mého okruhu, pak je vzápětí přestane řešit. Bude to vždycky ostřejší pes, jehož důvěru a respekt si člověk musí zasloužit, nemůže jít ke kde komu. Ale k lidem, kterým věří a respektuje, je ohleduplný, něžný, moc rád se mazlí (když už přišel na to jak a že je to vlastně fajn), poslouchá. V bytě funguje úplně bez problémů (jen ty chlupy, to je noční můra), neštěká a nic neničí (což je taky obrovská změna oproti kotci, kde zničil i dvě matrace denně a prokousal velkou díru ve dveřích buňky).

Závěr bych shrnula do věty „I starého psa novým kouskům naučíš…když na to máš a nevzdáš to po pár neúspěších.“ A to je filozofie, ve kterou u nás věříme, praktikujeme ji, jak je to jen v našich podmínkách možné a taky podle ní vybíráme nové páníčky pro naše psy. Problémovější psy, dokud jsou u nás, si bereme podle možností do dočasek, abychom s nimi mohli líp pracovat a (od)naučit je určité chování, dát jim větší šanci na domov i na pohodovější život. Něco z toho za nás zvládne smečka, která má taktéž na spoustu psů dobrý vliv. Každopádně nad nikým nelámeme hůl a žádného psa nenecháme s nálepkou „problémový“ bez intenzivní snahy o nápravu aspoň v nějaké míře.  Zatím se to úsilí vždycky vyplatilo.