Ráno se loučím s veškerým stávajícím osazenstvem farmy, tj. majitelé a snad 7 dobrovolnic z různých koutů západní Evropy. Docela se jim to tu rozmohlo, v únoru jsem tu byl v jednu chvíli já, Češka Jana a mezi námi basa piva. Snídani jsem si nedopatřením sežral uprostřed noci, ale naštěstí jsem na cestu dostal výslužku v podobě láhve kefíru a bloku sýra.
Včera odpoledne to bylo jen takové zahřívací kolo, teď je načase do toho pořádně šlápnout, čerstvější, než dnes, už stejně nebudu, tak toho musím využít. Vyjíždím tak, abych stihl trajekt na pevninu v devět. Přesně v ten okamžik, kdy zacvaknu nášlapy do pedálů, začíná pršet. Krásný start… Dnešním cílem by mělo být město Agassiz, nevím, co tam budu dělat, ani kde tam budu spát, ale je to asi 150km daleko a jelikož dálnice číslo 1 je na kole pro tento úsek zapovězená, je to logický cíl.
Většinu dne lehce prší, a stíhám i první defekt. U jednoho šroubku, který drží na rámu nosič, se urvala hlavička, takže to celé sedlo na zadní kolo. Nosič přešroubuji do jiných otvorů na kole a situaci o dvacet kilometrů dále řeším podobně jako v 19. století, jdu za kovářem-opravářem, aby utržený šroub odvrtal, kdyby se mi to stalo znovu. Taky jsem po cestě získal druhou vlaječku na kolo, tentokrát menší a kanadskou. Pán, co u nějakého jezera přes den utopil celou láhev rumu v cuba libre, trval na tom, že ji tam musím mít, když bude za dva dny Canada day. Nakonec proč ne, jen jsem mu vysvětlil, že rozhodně musí být až pod tou českou vlajkou.
Agassiz toho nemá moc co nabídnout, je to takové farmářské městečko. Pár obchodů, fastfoodů a všude kolem pole. Chtěl jsem spát v kempu u řeky, který měl být kvůli povodňové aktivitě zavřený, od čehož jsem si sliboval nocleh zdarma. Místo bylo plné příslušníků takzvaných prvních národů. U nás je nemáme, takže ještě před rokem jsem jim říkal indiáni, prostě nebyla potřeba aktualizovat si slovník, nicméně toto je nový politicky korektní termín. Nic proti nim nemám, nicméně stereotypy říkají, že oni v koutku duše ještě úplně neodpustili bělochům příkoří z předchozích staletí. Do toho byli všichni evidentně dost opilí, a ještě něco k tomu, což je dobrý koktejl na to, aby noc neproběhla v poklidu.
Raději jsem se tedy odklidil a šel se ptát místních, jestli o něčem nevědí. Moc se nedaří, vzdávám to a jdu kempovat nadivoko někam jinam k řece. Odtamtud mě vyhání mraky komárů, takže tápu dál, dokud mě nenajde poslední člověk, kterého jsem se ptal. Vydal se mě hledat, protože si uvědomil, že je sezóna medvědů a neměl mě posílat do lesa. Mám jít k nim, a ještě mi cestou koupil pizzu. Po dohodě se mohu zabydlet v takovém zahradním domečku pro děti, co jim tam zbyl po předchozím majiteli. Strop má asi metr padesát, ale stejně je to naprosto super. Lance a Anne jsou úžasní, včetně jejich přátel a psa, který si mě hned zamiloval. Pohostinnost nezná mezí. Peníze na cestu jsem musel odmítnout, to už by bylo fakt moc, i takhle jsem se cítil trochu trapně.
Dnešní skóre je 155 smysluplných kilometrů, a dalších 15 promarněných hledáním spaní.
Zase prší, odjíždím až po poledni. Má pršet i nadále, jen jsem čekal na skulinku bez deště, abych mohl vyrazit s tím, že další příval bude řešit moje budoucí já. Projíždím městem Hope, které mi moc naděje nedalo a s další vlnou deště se prokousávám třicet kilometrů dlouhým kopcem. Po celkových 90 kilometrech strávených na krajnici mezi kamiony se nacházím někde v horách, všechno mám komplet mokré a jsem zmrzlý až na kost. Do civilizace je to ještě 65 a z kopce, což je v tu chvíli dobře i špatně. Dobře proto, že se nemusí šlapat, ale bohužel se bez pohybu nemám jak zahřát, a asi bych prochladnul a následně bez citu v rukách někde zalítnul do příkopu.
Na odpočívadle se zkouším převléct do něčeho suššího a myslím, že v tu chvíli se stal zázrak. Skrze zatemnělé okno na veřejných záchodcích na mě klepe slečna Julia, která taky jede přes Kanadu na kole a před pár hodinami řešila stejný problém. Teď už ho neřeší, protože tam našla nepoužívanou místnůstku s lavicemi, a dneska bydlí tam. Bydlím tam tedy taky, suším věci, a jsem rád, že mám s kým trávit večer. Chuděra vlajka je od bláta celá hnědá, tak ji drhnu v umyvadle mýdlem, aby si náhodou někdo nemyslel, že tou barvou chci poukázat na nějaké politicko-sociální problémy.
Julia má oproti mně sotva poloviční tempo, denně jede jen okolo šedesáti kilometrů. Kvůli mému odhodlání mi celý večer říká, že jsem The Beast, tedy zvíře. V jakém kontextu to používáme my v Čechách, jsem jí řekl až ráno. Dost se červenala. Kvůli nižšímu tempu jsem nucen ji opustit a pokračuji dál. Zase prší, ale po pár minutách najednou vysvitne slunce a je nádherně. Mám díky tomu najednou hromadu energie a myslím si tedy, že spíše než zvíře, jsem kytka…
Měl jsem nutkání na ni počkat hned v prvním městě pod kopcem, ať mám s kým oslavit ten proslulý Canada Day, jenže tady má pršet ještě dva dny a kvůli tomu bych se tu zasekl. O 100 kilometrů severněji je po cestě město Kamloops, kde bude večer a v noci strašná bouřka, ale počínaje ránem tam začnou tropy. Daří se mi po telefonu domluvit nocleh u staršího páru cyklistů, kteří skrze stránku warmshowers příležitostně ubytovávají potulné cyklisty, jako jsem já.
Za celý den jsem třikrát zmokl, kvůli zastávce v liquor store pro láhev vína jako dárek za ubytování jsem bouřku nakonec absolvoval taky, mám ujeto 165km, nastoupáno 1700 metrů, ale vůbec to nevadí, protože je mi teplo a z terasy nad městem se dívám na ohňostroj zakončující tento kanadský svátek.
Zatím jsem mělcelé tři dny takové to štěstí v neštěstí. Uvidíme, co přinesou další dny.
Drz se chlape!